Tak, je tady je celá kapitola... konečně :) Máte štěstí, vlastně jsem původně plánovala akci Voldemorta, zjevení řádu a Alectovu rychlou smrt... Takže to vlastně měl být konec povídky... Ale není zaručeno, že to ještě v příštích kapitolách nepoužiji :)
Vím, že kapitola není nic moc, ale... :) ani jsem to po sobě nečetla...
Mimochodem, narazila jsem na jednu skvělou písničku, která se úplně moc hodí na přijímání smrtijedů do řad Voldemortových stoupenců. Jmenuje se Let you down od Three days grace. Kdybyste si ji chtěli poslechnout, tak ji najdete tady:
Jinak maturita v pohodě, přijali mně tam, kde jsem chtěla... takže od září :) Praháá :D
„Alex prostě nemohl zabít Brumbála! Neměl na to dost síly! Ať už zabil kohokoliv, Brumbál to tedy nebyl!"
„Kde jsi to zjistil?"
Alecto mu vysvětlil všechno - v jaké knize to našel, co přečetl.
„Dobrá, zatím se uklidníme, oba. Měl by sis možná vzít nějaký uklidňující lektvar nebo tak něco, neměl by ses rozčilovat, Alecto."
„Nejsem malé děcko, Thomasi. Myslím, že trochu nervového vypětí zvládnu docela dobře."
Thomas se mírně zamračil, ale kývl.
„Chápu. Co tedy budeme dělat?"
Alecto se podíval bratrovi do očí.
„Teď bychom se měli jít naobědvat. Pak mám naplánované odpoledne s mámou. Nebudu nic měnit. Brumbál může počkat."
„Dobře, já budu tady, takže kdybys něco - cokoliv - chtěl, víš, kde mě najdeš, ok?"
Alecto kývl.
„Dobrá," otočil se a odešel.
Chvíli jen tak bezcílně bloumal hradem a přemýšlel, jestli by se na otce neměl obrátit i on se svým názorem na celou věc. Brumbál tedy definitivně mrtvý nebyl a on musel nějak dát otci najevo, že by měl být opatrný.
O půl hodiny později byl oběd, nutno dodat, že skvělý, a pak se šel projít na pozemky s matkou.
„Tak, ještě jsi mi nepovyprávěl, co jsi dělal ten měsíc ve škole?"
„Učil jsem se a tak, doháněl učivo. V té škole jsem spokojený, zkoušky nakonec dopadly velice dobře. Skončil jsem mezi pěti nejlepšími z ročníku. Těším se na příští rok. Jen je mi líto, že se nezúčastním závěrečných oslav. Nastoupil jsem v pololetí a ani tam nebudu na konec. Skvělé, co?"
„Pokud ti na tom tak záleží, klidně se tam ještě můžeš vrátit."
„Ne, já jsem rád, že jsem doma. Bylo by to zbytečné jezdit pořád tam a zpátky," náhle Alecta popadla úzkost. Nevěděl, o čem by měl s matkou mluvit. Jakoby po tom incidentu s otcem byla bariéra i mezi ním a mámou.
Alena ucítila, že je její syn nějaký napjatý.
„Pojď, sedneme si k potoku," vyzvala mladíka po své pravici a posadila se s ním do trávy.
Na chvíli bylo opět ticho.
„Zdráhal se aspoň trochu odjet pryč, když věděl, že se vrátím? Nebo mu to nevadilo?"
„To netuším, Alecto. Poslední dobou jsme spolu s otcem moc nemluvili. Ty víš proč, nemýlím-li se?"
„Já... promiň."
„Nemáš se za co omlouvat, Aleco," povzdechla si.
„Ale já vás opravdu nechtěl šmírovat, mami. Chtěl jsem s ním mluvit, vyřešit náš vztah a nakonec to dopadlo ještě hůř. Promiň, že jsem se tě nezastal. V tu chvíli jsem chtěl být prostě co nejdál od něj. Ode všeho," Alecto musel na chvíli zavřít oči. Tohle nebylo dobré, pomalu se mu začaly vracet návaly úzkosti. A to si myslel, že to všechno překonal. Evidentně se tak nestalo.
„To je v pořádku, Alecto, uklidni se, teď jsi v bezpečí, nic se ti tady nemůže stát, to víš, ne?" Alena si přitiskla mladíka na svou hruď.
„Jsi v bezpečí," Alecto se postupně uvolnil. Přesně tohle potřeboval. Náhle cítil, jakoby se prolomily pomyslné ledy.
„Takže se vrátil k mučení a vraždění, jako to dělal dřív?" Alecto si nemohl odpustit tohle téma.
„Ano, teď už to víš, takže není důvod k tomu, abychom se tvářili, jako že o ničem nevíš. Mám tě ráda a vždycky tě ráda mít budu, stejně tak tvůj otec, ale poslední dobou, od té doby, co tě dostal z toho místa, je jako vyměněný. Jako kdyby se snažil vyhubit všechny, kteří by tě mohli ohrozit."
„Takže myslíš, že to všechno dělá jen ze strachu o mně? Že v jeho činech není ani trochu potěšení z jeho strany? Že to vlastně nesnáší? Promiň mami, ale nesouhlasím s tebou. Vždy to miloval, myslím mučení a tak a, i-když jsem si to namlouval docela úspěšně, nedokázal jsem ho změnit."
„Mýlíš se, Alecto. Tvůj otec je jiný, než dříve. Více se dívá okolo sebe. Předtím viděl jen své akce a své akce, byl poháněn touhou zničit svého úhlavního nepřítele Harryho Pottera, ale potom, co jsme tě našli, bylo to, jako by ztratil důvod v ničení. Teď ho evidentně našel. Jeho život dostal nový smysl, chrání svého nejmladšího syna," dokončila ironicky.
„Chrání mně? To myslíš vážně? Takže za to můžu já?"
„Alecto, tak jsem to nemyslela a ty to víš. Byla to ironie. Chci tím říct, že když někdo něco chce a po něčem doslova touží, důvod k tomu si vždy najde. Například tvůj otec - vždy tíhnul k vraždění, krutostem, nenávisti k mudlům a podobně. Zasvětil tomu celý svůj život. Ani po tom, co získal rodinu, děti a oddanost svých smrtijedů, se nespokojil s tím, co měl. Našel si záminku v pokračování svých aktivit. Jsem si jistá, že tě má opravdu a hluboce rád, Alecto, ale jeho zažitý styl života je prostě silnější, než ty."
„Zažitý? Je to rok, co se vrátil z toho nebytí. Nemá zažito vůbec nic."
„Takhle nemluv," Alena svého syna napomenula, ale sama se tvářila pobaveně.
Alecto se taky usmál.
Betty celou dobu pobíhala kolem nich a vcelku úspěšně rozkopávala zahradu. Samozřejmě jen tehdy, když se nikdo nedíval. Rika docela šílela, protože to ona měla na starost zahradu. Nikdy ale nenastražila kouzla, která by Betty odradila. V podstatě ji bavilo zahlazovat stopy po řádícím chlupatém stvoření.
Alecto se na ni chvíli zaměřil. Sledoval, jak se teď absolutně nevině válela ve stínu stromu a lenošila. To byla její oblíbená činnost. Ano, ona a válení, to nešlo od sebe.
Mladík se opřel o matku. Venku bylo docela velké horko. Ale nikomu to nevadilo, tady vanul příjemný větřík. Alecto nikdy nepátral po tom, jestli je způsoben kouzlem či jestli je přírodní.
„Tak, nechceš si zahrát šachy nebo karty, mami? Nebo si můžeme zalétat, nebo zajít na příčnou ulici, tam jsem dlouho nebyl, co ty na to?"
Alena se usmála. Ano, to byl její syn. Plný života. Stejně jako jeho pes nikdy neposedí dlouho.
„Můžeme zajít na Příčnou a večer, pokud budeš mít pořád chuť, si můžeme dát partičku karet."
Alecto souhlasil. Byl rád, že se dostane zase mezi lidi do města.
„Zajdi se nejdříve převléct, pak půjdeme. Vezmeme s sebou Severuse a Petúnii, budou nám dělat doprovod."
„To je zjevné," napodobil Severuse Alecto, „když jde někdo s námi, že to bude náš doprovod."
Alena plácla Alecta po rameni a pak si ho odvedla domů.
Thomas byl pořád nesvůj. Jeho otec mu neodepisoval na jeho dopisy. Nevěděl, jestli ho už úplně ignoruje nebo co vlastně, ale jinak to nemohl zdůvodnit. Ani sobě, ani Alectovi. Ne, že by o tom jeho bratr věděl. Neřekl mu, že otci psal.
Alecto vběhl do jeho pokoje jako velká voda, stejně jako do jeho života. Ale byl tomu rád, život po otcově boku se docela blížil stereotypu. Akce, akce, akce, akce... A kde nic, tu nic.
Jeho otec ho držel pěkně zkrátka. Ale po Alectově objevení se poměry uvolnily. Mohl začít žít vlastní život. Alespoň více, než předtím.
Teď si tajně zařizoval vlastní byt s přítelkyní. Nikomu to neřekl. Věděl, že matka to pochopí a otce se prostě ptát nebude. Jen mu to řekne. Pokud se nevrátí do doby, než si zařídí hnízdečko, tak se odstěhuje, aniž by ho informoval. Ale teď zpátky k Alectovi.
„Stalo se něco?"
„Jdeme s mámou, Severusem a Petúnií na Příčnou ulici. Jdeš s námi?"
Thomas se pousmál.
„Jasně, že půjdu. Bereš psisko?"
Alecto se na chvíli zamyslel a hodnotil všechna pro a proti.
„Jasně, proč ne. Bude sranda," rozhodl se a vyrazil z pokoje jako hurikán.
Thomas vyběhl za ním.
„Alecto! V kolik se jde?" zavolal.
„Za deset minut!" zakřičel, než zahnul za roh.
„Díky za informaci, brácha," ušklíbl se a rychle se šel obléct.
Alena na to, že byla žena, byla vždy oblečená jako první. Teď stála v obývací místnosti a čekala na ostatní.
Zajímalo ji, kdy jí Thomas řekne o svém novém bytu a přítelkyni. Nebyla hloupá a ani nevšímavá, aby si něčeho tak podstatného nevšimla. Měla velice dobré pozorovací schopnosti.
Což byla jedna z vlastností, které její manžel nikdy neocenil.
Taky nikdy neviděl její toleranci. Věděla, že jí v minulosti několikrát zahnul, ale neřešila to. A on moc dobře věděl, že to ví. Nijak nezareagoval, nevěnoval jí tolik pozornosti, kolik si zasloužila. Ani teď, ani předtím.
Další dobrá vlastnost byla dochvilnost. Opět opak toho, co vlastnil její choť. Zásadně chodil všude pozdě, protože tvrdil, že Lordi si to můžou dovolit.
Jako kdyby byl nějaký lord. On určitě...
++++
NOVÁ ČÁST:
Dostat se na příčnou ulici nebylo zrovna jednoduché. Hlavně proto, že se museli vracet. Jak zjistili, vstup do kouzelnické uličky byl přísně zakázán jedné skupině živočichů - psům. Alecta to vcelku rozčílilo, takže Alena musela klidnit jeho temperament chvíli domlouvání. Alecto byl poměrně přizpůsobivý, ale na svého psa nedal dopustit.
Nakonec se přes to přenesl, poněvadž mu logicky nic jiného nezbývalo. Nechtěl stát jako idiot před vstupem na Příčnou a navíc potřeboval nějaké nové věci na sebe.
Nikdy nebyl marnivý, ale poznal, když měl nějaké věci malé. Jako tomu bylo například teď. Nebyl si jistý, ale jeho tělo si asi myslelo, že by mělo něco dohnat. Nebyl vysoký jako jeho otec nebo bratr, ale měl metr šedesát pět. Což byl na něj rekord. Od září porostl o pět centimetrů... Doufal, že se to už zastaví. Netoužil být nějak obzvlášť vysoký.
Nejprve se jako vždy stavili ke Gringotům. Alecto se nemínil účastnit jízdy do podzemí, tak zůstal s Thomasem před budovou na schodech. Posadili se...
„Kdy to řekneš mámě?"
Thomas se na svého bratra nechápavě podíval.
„Co jako?"
„No... že někoho máš, přece. Myslíš si, že si toho nikdo nevšiml?"
„Ale máma ví, že někoho mám..."
„Aha, mně se nic neřekne..." ušklíbl se nejmladší Raddle.
„Tak to není a ty to víš... jen nebyla vhodná příležitost."
„Hm... doufám, že se budeš vůbec obtěžovat říct, když se budeš jednou stěhovat. Abych jedno ráno ve tvém pokoji nenašel lístek se vzkazem: ‚Dnes jsem se odstěhoval‘".
„Tady má někdo špatnou náladu, co?" popíchl Alecta.
Alecto po něm hodil nevraživým pohledem. Ze začátku byl rád, že se dostal ven, ale nebe se začalo halit mraky, což mu náladu rozhodně nepřidalo. Právě naopak.
„Neboj, řeknu ti, až se budu stěhovat. Nebo ti to můžu říct už teď - s mou přítelkyní Sophií si právě kupujeme jeden malý hezký domeček. Budeme ho dekorovat a tak podobně. Chápeš - vybavovat. To znamená dlouhé nudné nákupy, tlachání o tom, která pohovka se bude více hodit k barvě stěny a tak."
Alecto se pobaveně ušklíbl.
„To ti přeju, brácho. Užij si to."
Thomas se ale opravdu upřímně pousmál. Věděl, že to jeho bratr myslí dobře.
„Díky, užiju. Bude to super. Popravdě za to, že se budu stěhovat, vděčím tobě."
Alecto se na něj ublíženě podíval.
„Stačilo říct, odstěhoval bych se, kdybych věděl, že ti vadím, Thomasi..."
„Tak jsem to opět nemyslel. Díky tobě mám více volnosti. Otec tě hlídal a neměl moc času sledovat každý můj krok. Takže jsem mohl začít žít..."
Alecto se trochu uvolnil.
„Stejně... nechápu, co toho Alexe nutí být vždy tím, kdo je s otcem. Leze mu „někam", že to až hezké není. Ne, že by mi to vadilo... po tom, co udělal..."
„Kdo udělal co? Alex nebo otec? Co se stalo?"
„Ale nic, tohle je opravdu mimo... týká se to otce, samozřejmě. Až ho Alex zklame, bude to jeho vina."
„Žárlíš na svého staršího bratra, Alecto? Chtěl bys být na Alexově místě? Učit se temnou magii?"
Tentokrát se mladík na Thomase podíval spíš zděšeně.
„Bože chraň! Neexistuje! Jde mi jen o to, že se mě tak vehementně snažil dostat domů o týden dřív, takže jsem jako exot opět opustil školu a přátele jen kvůli němu! On si nakonec odejde z domu, ani nepočká, jestli opravdu dorazím, a pak zjistím, že se nebude obtěžovat stavit ani na mé narozeniny..."
Ach... Thomasovi to konečně došlo. Odtud vítr vane. Opatrně si přitáhl svého nejmladšího sourozence k sobě.
„Alecto, nic si z toho nedělej. Otec nebyl na většině mých narozenin, včetně těch letošních. Nevadí mi to... Bude to nakonec v pořádku..."
Alecto zavřel oči.
„Popravdě jsem doufal, že ho přes prázdniny uvidím. Musím s ním mluvit ohledně určitých věcí, které podporovat nebudu. Vlastně jsem uvažoval, že bych se úplně vymanil z jeho vlivu a zapojil se do odboje. Vím, že to nebude nikdo z rodiny podporovat, ale... já se nemůžu tvářit, že je naprosto normální, když můj otec vyvraždí vesnici."
„Alecto-"
„A tys byl stejný, Thomasi. Neříkej mi, že se mýlím. Ty i Rika. Neměli jste problém s následováním otcových stop."
„To je pravda, ale změnili jsme se. Změnil jsi nás právě ty. Nevím, co by se dělo, kdybys odešel. Jen tě musím požádat o to, abys to nedělal. Je ti teprve patnáct, neměl bys jednat ukvapeně. Promyslet si to-"
„Promýšlím poslední měsíc."
Thomas si povzdechl.
„A stejně tak ty promýšlíš odchod z domu, Thomasi."
„Ano, to je pravda. Jenže já jsem starší, jsem dospělý na rozdíl od tebe. Umím se bránit. Můžu se bránit otcově vlivu."
„Já taky," Alecto se mu vzdorně podíval do očí.
„Ano, ale pokud tě chytí nějací strážci pořádku, tak tě předají zpátky tvé rodině jako nezletilého kouzelníka. Popřípadě tě umístí do ústavu pro mladé kouzelnické rebely."
„Něco takového je?"
Thomas se hořce ušklíbl.
„Jistě. Já sám jsem tam jeden rok byl."
„Cože?" Alecto na svého bratra šokovaně zíral.
„Byl jsem tam. Na ten rok nikdy nezapomenu. Byl jsem poněkud agresivnější, když jsem byl tak o rok mladší než ty. V tu dobu jsem chtěl být jako otec, chtěl jsem se pomstít tomu, který zavinil otcovo zmizení, jeho údajnou smrt. Když mě našli, matka po mě totiž vyhlásila pátrání, tak jsem kladl odpor. Proto mě tam umístili. Můžu tě ujistit, že to není pro citlivější povahy, jako jsi třeba ty. A teď mi neodporuj, Alecto. My oba víme, že nejsi zrovna ten typ lhostejného, agresivního a vzdorujícího spratka. Vzhledem k tvým záchvatům úzkosti bys tam moc dlouho nevydržel. Mohlo by se stát, že by tě z toho ústavu přesunuli na oddělení pro psychicky labilní kouzelníky. Tipoval bych, že bys tam vydržel tak dva měsíce."
Alecto se jen nervózně podíval kolem sebe. Všiml si asi dvou kouzelníků, kteří nenápadně postávali a bedlivě se rozhlíželi.
„Kolik je takových kouzelníků? Kteří... kteří chytají nezletilé?"
„Přímo takhle se jim neříká. Jsou z bystrozorského oddělení. Jsou to oficiálně bystrozorové zabývající se dohlížením nad nezletilými kouzelníky. Vlastně jsou to například támhle ti dva. Zrovna ten jeden mě kdysi chytil. Pamatuji si to dodnes. Jednali docela tvrdě, když jsem se bránil."
„Oh, ne, všimli si nás," zasténal Alecto.
Thomas ostře vzhlédl a všiml si, že dva muži se opravdu rozešli jejich směrem.
„Ale, ale... Kdopak to tady je? Thomas Raddle, jeden rok strávený v ústavu pro rebely, což mu pak znemožnilo studovat bystrozory, že?"
„Alecto, tohle je Adam Schevallier. Vedoucí odboru pro dohled nad nezletilými."
Alecto si muže prohlédl. Měl černé vlasy, bradku. Od pohledu vypadal trochu nebezpečně. Vysoký mohl být tak 1,85 metru.
„Těší mě, Alecto Raddle."
„Hm... takové vznešené jméno. Latinského původu, co? Jen by mě zajímalo, jestli jsi stejný výtržník, jako tvůj povedený bratr či strýc?"
„Thomas je můj bratr. Rozhodně není výtržník..."
„Opravdu? Jeho minulost říká něco jiného. Nepřekvapilo by mě, kdyby to byl smrtijed..."
Alecto chtěl něco odvětit, ale Thomas ho zastavil.
„Alecto, můžu se bránit sám," Thomas se otočil na bystrozora: „Změnil jsem se. Nejsem stejný jako kdysi. A smrtijed rozhodně nejsem. Nepodporuji aktivity Temného pána."
„A oslovení temný pán používají hlavně smrtijedi."
„Ne, používají ho hlavně ti, kteří se bojí vyslovit jeho jméno, ale nechtějí ze sebe dělat idioty a říkat vy-víte-kdo," odsekl Alecto.
„Hm... takže výtržník, jak jsem si myslel," ušklíbl se Schevallier. Jeho kolega stál jen kousek bokem od nich, hůlku v pohotovosti.
„Když má někdo svůj názor, tak je výtržník? Já se nebojím použít jeho jméno. Voldemort si nezaslouží strach jiných."
Schevallier sebou trhl, když uslyšel to jméno.
„Už nikdy to jméno neříkej, mohl bys toho velice litovat. Nechceš přece kráčet ve stopách tvého bratra, že?" usmál se sladce.
Alecto chtěl něco odvětit, ale opět ho zastavil jeho starší bratr, který se postavil před něj, čímž zakryl Alecta před bystrozorem.
„Alecto, pouštíš se na nebezpečný led. Už jen to, že jsi tady se mnou, tě staví do nebezpečné pozice. Je na čase se stáhnout. Takhle s ním mluvit nesmíš. On nepotřebuje reálný důvod, aby tě zavřel.
Už prosím nemluv."
Alecto jen vydechl a kývl.
„Přece nebudeš toho výtržníka schovávat, Tomíku."
Tohle Thomase opravdu vytočilo, prudce se otočil na bystrozora a chytil ho za klopy hábitu.
„Tak zaprvé: Můj bratr není žádný výtržník. Je úplný opak mně v jeho věku. Za druhé: už nikdy nechci slyšet tu přezdívku, kterou jsi použil. Nejsem ten, kdo jsem byl dřív. Změnil jsem se. Už nejsem..."
Thomas byl v příštím okamžiku surově chycen tím druhým bystrozorem a byl sražen k zemi. Jeho rival na něj namířil hůlkou.
„Skončil jsi, Raddle. Za tohle půjdeš do Azkabanu!"
Alecto se rychle vyšvihl na nohy a vrhl se k muži.
„Prosím! Nechte mého bratra na pokoji! Prosím-"
Dál se nedostal, neboť byl tvrdě chycen Schevallierem.
„Teď sis to posral, chlapečku! Kdybys zůstal sedět hezky na zadku, nechal bych tě být! Ale teď jsi mě naštval. Hezky si tě odvedu na záchytku a pak půjdeš hezky na nějakou dobu mezi tobě podobné!"
Alecto se snažil vymanit z jeho sevření.
„Nechte mě být! Prosím!" Alecto začal lapat po dechu a zblednul. Zle se mu dýchalo.
„Alecto! Proboha! Nechte ho nepokoji!" Thomas se vyšvihl na nohy a přitáhl si bratra k sobě. Schevallier na něj namířil hůlkou, ale jeho kolega mu zabránil v kouzlu.
„Ublížíš mu, Adame!"
Thomas Alecta pevně svíral.
„Už je dobře, ano? Dýchej, bude to v pořádku! Nic se nestane! Alecto? Vnímáš mně?"
Alecto si připadal, jako by byl pod vodou. Zle se mu dýchalo a cítil, jak se třese. Pomalu nedokázal rozeznat hlasy, kterých kolem bylo najednou velice mnoho.
„Co se to tady děje?"
Po schodech z banky sbíhala Alena.
„A vy jste kdo?" vybafl Schevallier.
„Matka tady těch dvou, Schevalliere," Alena poznala bystrozora na první pohled, ale pak obrátila svou pozornost na nejmladšího syna.
„Co se stalo, Thomasi?"
„Já... vysvětlím to potom, Alecto je asi v šoku. Nevím, co mám dělat! Vůbec mě nevnímá!"
Severus se k mladíkovi rychle prodral. Vytáhl z hábitu potřebný lektvar a vlil ho chlapci do úst.
Po chvíli se zdálo, že Alecto začal opět vnímat.
„Slyšíš mě, Alecto?" zeptal se svým hlubokým hlasem.
Alecto se zaměřil výhradně na jeho výrazný hlas a přitiskl se k muži.
„Severusi," zakňučel: „Oni si mně chtějí odvést do ústavu pro mladé kouzelnické rebely! Já nic neudělal, Severusi."
„Věřím ti, Alecto, nikam tě neodvedou. Maximálně k nějakému léčiteli."
„Co?"
„Potřebuješ odbornou prohlídku. Málem ti zkolaboval organismus. Potřebuješ klid. Z lékařského hlediska ani z psychologického hlediska by tě tam zavřít nemohli."
Alecto se schoulil profesoru lektvarů do náručí.
„Co to má znamenat? Tenhle půjde do Azkabanu za napadení veřejného činitele a tady spratek půjde do ústavu pro rebely."
„Nikdo nepůjde nikam. Alecto potřebuje odbornou péči a my oba dobře víme, že za napadení činitele, které nemělo za následek zranění a ani k němu vést nemělo, je trestán nanejvýš pokutou. Nikdy se nepouštějte do křížku s někým, kdo zná kouzelnické právo, pane Schevalliere," ozvala se Alena.
Bystrozor se na ni rozzuřeně podíval.
„Studovala jsem to po tom, co jste mi zavřel syna do ústavu," prskla na něj.
„Nikdy vám to neodpustím, aby bylo jasno, vy strážce pořádku. Pojďte, děti. Odvedeme Alecta někam, kde ho prohlédne odborník. Nic ve zlém, Severusi," Alena se na svého skoro zetě podívala velice omluvně.
„To je v pořádku, Aleno. Neurazil jsem se. Moc dobře si jsem vědom mých znalostí v oblasti medicíny."
„Tu stížnost na Raddlea podám, aby bylo jasno," zavrčel muž.
„Klidně, já to s radostí zaplatím."
Schevallier jen něco rozzuřeně vykřikl a vyrazil pryč.
„To bychom zvládli," povzdechla si Petúnie.
„Ještě, že jste přišli. Nevím, jak bych Alecta ochránil před ním. Vše, co jsem řekl, obrátil proti mně a Alectovi," zamumlal sklíčeně Thomas.
„Teď už je to v pořádku."
„To bych neřekl, Alecto se zase zhoršil, co se týče jeho psychického stavu," povzdechl si Severus.
„Nepomlouvej," zamumlal mladík unaveně.
