Voldemort sledoval svého syna. Byl s ním absolutně spokojený. Alex dělal opravdu velké pokroky, i-když by od něj očekával více. Byl přeci jeho synem. Pět po sobě jdoucích Cruciatů ho opravdu vyčerpalo. Samozřejmě, on nebyl ten, kdo byl mučen. K tomuhle účelu Voldemort i většina temných kouzelníků zbožňoval mudly. Ach, jak ti uměli křičet.
Na druhou stranu si byl jistý, že kdyby jeho nejmladší syn chtěl, mohl by najednou zvládnout cruciatů daleko více, než Alex. Ale Alecto takový nebyl. Neměl na to žaludek. No, zatím ho nebude nutit, ale jednou se to bude muset naučit. Avšak to mělo ještě čas.
Jeho nejmladší syn... nechápal, co se mezi nimi tak změnilo. Nebyl si jistý, ale zvláštní výraz jeho ženy, když jí vynadal za otevřené dveře, o něčem vypovídal. Možná nenechala otevřené dveře. Je tudíž docela pravděpodobné, že jeho nejmladší syn byl svědkem jejich... incidentu. Alecto byl na tohle příliš citlivý. Asi proto se mu teď vyhýbá. Otče... jeho vlastní syn mu říká otče. Nebyl na takovéhle oslovení zvyklý. Tedy, od Alexe, Thomase a jeho ostatních dětí ano, ale od Alecta?
Thomas... ten jeho šílený nápad s Brumbálem...
Voldemort prohlížel svou knihovnu. Potřeboval najít jednu knihu, ale nemohl si vzpomenout, kde ji dal. Byl si jistý, že bude někde v knihovně a v polici, ale nevěděl, kde konkrétně. Zásadní problém byl v tom, že měl knihy začarovány proti přivolání. Bylo to hloupé, teď už to věděl, ale tehdy mu to přišlo jako brilantní nápad. V téhle knihovně byly spousty knih. Vzácných knih, které se neměly dostat nikomu do ruky. Proto to kouzlo proti přivolání. Jak ho mohlo někdy napadnout, že si nebude moci vzpomenout, kde nechal PRÁVĚ tu jednu knihu?
„Otče? Můžu tě na chvíli vyrušit?"
Voldemort jen naštvaně zavrčel. Zrovna teď ho musí Thomas vyrušovat?
„Co je, Thomasi?"
„Já jen... něco mě napadlo. Týká se to Brumbála. Víš, mám takový pocit, že... co když není mrtvý?"
„Cože? Jak tě mohla tahle blbost napadnout?"
„Otče, Alex přece nemá tolik magického potenciálu, aby mohl zabít tak mocného kouzelníka, jako byl a možná ještě je Brumbál. To přece nejde jen tak! K Avadě Kedavře musí mít člověk určité magické síly a čím větší sílu má oběť, tím větší sílu musí mít..."
„Nemusíš mi vysvětlovat princip Avady Kedavry, Thomasi, nemyslíš, že o tom kouzlu vím dost z vlastních zkušenosti?"
„Tak... jak si pak můžeš myslet, že by Brumbál mohl být mrtvý?"
„Ze spolehlivých zdrojů jsem se předtím dozvěděl, že Brumbál ztrácí své magické schopnosti. Prakticky vzato se v Bradavicích rozkládal za živa."
„V lednu se mi zdál velice vitální, víš?"
„Opravdu?? Velice vitální, říkáš? Brumbál dokázal velice často klamat tělem, synu."
„Otče, prosím... buď opatrný, nechci, aby-"
„Dost! Tyhle kecy nemíním poslouchat! Jdi do svého pokoje, Thomasi! A nechci, abys tuhle blbost rozhlašoval! A varuji tě, opovaž se s tímhle zatěžovat tvou matku nebo Alecta. Víš, že jsou slabší povahy. Bohužel i Alecto je takový..."
„Alecto je silný dost. A stejně tak matka! Pokud to nevidíš, tak..."
„Jdi!"
Thomas se rozrušeně otočil a opustil knihovnu. Co bude teď dělat?"
„Živý Brumbál, to jsou mi nápady..."
Teď už o svých vlastních slovech pochyboval. Bože, vždyť Alex měl problém podrobit si mysl mudly Imperiem! Tohle budou tedy těžké dva měsíce. Doufal, že se jeho syn za tu dobu stihne naučit to nejdůležitější pro přežití. Původně plánoval tak měsíc až měsíc a půl. Ale zjistil, že byl příliš optimistický.
***
Alecto nervózně pochodoval po pokoji. Už to byl druhý den, co se mu Thomas svěřil se svými starostmi. Nemohl se zbavit myšlenky, že má Thomas pravdu. Musí si to nějak ověřit...
„Ano, už to mám!" Alecto si úlevně vydechl. Jak je možné, že ho to nenapadlo dříve? Vždyť to bylo tak jednoduché. Provede svůj vlastní výzkum Avady Kedavry a z toho prostě jednoduše odvodí, jestli je Brumbál mrtvý nebo ne.
Rázným krokem vyrazil ke knihovně. Cestou potkal matku.
„Alecto, kam se tak ženeš, drahoušku?" Alena srovnala krok se svým synem, který trochu zpomalil. Zahřálo ji u srdce, když viděla radost v jeho očích už jen proto, že ji vidí.
„Mami, chtěl jsem jít do knihovny. Ale... to počká, můžeme si třeba popovídat..."
„Ne, zlatíčko, jdi do knihovny, pak si promluvíme, až najdeš vše, co potřebuješ. Času máme dost. Věnuj se své činnosti, ale nezapomeň: za dvě hodiny je oběd. A odpoledne bude jen naše, souhlasíš?"
Alecto nadšeně přikývl. Pamatoval si na odpoledne s jeho matkou z doby po... incidentu s Mirandou.
S touhle vzpomínkou se mu vybavily všechny nepříjemné zážitky. Roztržitě si prohrábl vlasy. Ne, nesmí dopustit, aby ho to zahltilo. Má důležitější věci na práci, než propadnout sebelítosti. Má výzkum.
„Co budeme dělat?"
„Nejprve bych to viděla tak, že si zahrajeme šachy, co ty na to?"
Alecto přikývl: „To by bylo skvělé, mami."
„Pak si s tebou potřebuju promluvit o jedné velice vážné věci," Alena svého syna pozorně sledovala. Všimla si, jak mu přes oči přeletěl temný mrak bolesti. Nejprve o tom nechtěla mluvit, ale teď věděla, že je to nevyhnutelné.
„Dobře, mami. Promluvíme si."
Jejich cesty se rozdělily. Alecto konečně dorazil do knihovny, avšak byl si jistý, že tam nebude dvě hodiny. Aspoň v to doufal.
„Tak... Accio kniha o Avadě Kedavře!"
Nic. Ticho. Tohle Alecta zmátlo. Dobře, vloží tedy do kouzla více síly.
„Accio kniha o Avadě Kedavře!" vykřikl a vnímal, jak skrze jeho hůlku proudí magie.
Chvíli bylo ticho a pak se ozval táhlý sten, který Alecta dokonale vyděsil.
Pak se ale proti němu řítila obsáhlá kniha s názvem: AVADA KEDAVRA - ZBRAŇ NEBO OBRANA?
Alecto se ještě poplašeně rozhlížel po knihovně. Tak napůl očekával, že se regály s knihami začnou hroutit. Nevěděl, jak by to otci vysvětlil.
Alecto se klidně posadil do křesel a listoval. S povzdechem zjistil, že si knihu bude muset bohužel přečíst celou, aby mohl vyvodit nějaký závěr.
„Tak do toho," povzdechl si.
***
„Myslím, že je načase, dát o sobě celému světu vědět..." pousmál se muž.
„Ale není to nebezpečné?"
„Měl jsi někdy ve své mysli představu bezpečného světa?"
„Ne, avšak chtěl bych si ještě aspoň chvíli užít bezpečnějšího života."
„Hm... tak to se zavři někam do kláštera a doufej, že tě tam nepotká vraždící Voldemort."
„Neříkejte to jméno!"
„Co se ti na něm zdá nebezpečné?"
„Už jen zvuk toho... názvu! Zní nebezpečně!"
Dva muži v místnosti nebyli zrovna stejné povahové typy. Byli rozdílní jako den a noc. Jeden starší, druhý mladší. První byl tmavovlasý, trochu zbabělejší typ a druhý byl světlovlasý, prohnaný a lstivý. A právě teď se nebyli schopni rozumně dohodnout. Ne, že by ten starší potřeboval souhlas toho mladšího.
„Udeříme zítra."
„Ale-"
„Nechci slyšet Žádné ALE!"
Mladší muž zavrčel, otočil se a prásknul dveřmi.
„Konečně je klid," ušklíbl se ten starší.
***
Alecto rychle běžel z knihovny za bratrem. Konečně dočetl tu proklatou knihu celou. Kdo by si pomyslel, že se jen jediné kletbě bude věnovat celá kniha s rozsahem čtyři sta stran?
„Thomasi? Thomasi!"
Thomas poplašeně vyskočil z postele a běžel otevřít dveře. Než se ale dostal do půlky pokoje, Alecto rozrazil dveře a vpadl dovnitř.
„Alecto! Co se děje? Křičíš, jako kdyby hořelo!"
„Však v přeneseném významu toho slova hoří!"
„Co?"
„Měl jsi pravdu! Alex prostě nemohl zabít Brumbála!"
