Konečně jsem se dokopala k tomu, abych to tady vhodila celé
Alecto pozoroval krajinu. Všechno se za posledních několik týdnů událo strašně rychle. Během jednoho měsíce se úplně zotavil. Další dva týdny dobíhal učivo, které zameškal. O další dva týdny později byly zkoušky. Zkouškové období skončilo včera.
Dnes byl den, kdy se loučil se školou. Pátý ročník měl úspěšně za sebou.
A na tomhle vyvýšeném místě si rekapituloval události tohoto ročníku. Vzpomínal na vše.
Zjištění, že Pán zla je jeho otec, si vybavoval, jako kdyby to bylo včera. Musel se usmát, když se mu vybavila vzpomínka, kde poprvé viděl jeho bratra a sestru. Thomase a Riku.
Měl je oba moc rád.
Tehdy doufal, že na všechno zapomene. Že bude pokračovat v životu, který vedl do té doby. Nestalo se tak.
Pán zla ho unesl těsně před vánočními prázdninami. Cítil se tehdy opravdu hrozně.
Jeho otec ho mučil. Ale mělo to i světlé stránky. Také se sblížil s Thomasem.
Pak vše splynulo. První únos, útěk, druhý únos, zkoušky a současnost.
„Tak co? Jak se ti povedly zkoušky?"
Alecto se poplašeně otočil. Za ním stál jeho otec.
„Doufám, že jsem tě nevyděsil."
Alecto zavrtěl hlavou a pokrčil rameny.
„Vůbec nevím, jak sem si vedl. Snad to bude dobré."
Voldemort jen přikývl. Poslední dobou mu připadalo, že mezi ním a jeho nejmladším synem je určité napětí. Nedokázal si ale vysvětlit, proč.
Vždyť nic neudělal. Ani Alecto přece nic neudělal. Fakt je v tom, že po tom, co se vrátil domů od mrchy Mirandy, se mu moc nevěnoval. Vše radši přenechával Aleně.
Kristin s Alexem se vrátili do jeho školy, takže měl Alecto s Alenou, Rikou a Thomasem celé sídlo pro sebe.
Ne, že by tam celou dobu nebyl. Ale hodně času strávil na útocích, které opět nabyly na síle a četnosti.
Ano, ve válce po dlouhé době slavil úspěch. Ano, odpor byl, ale ne takový, jako když žil Brumbál. Ten byl naštěstí pod drnem.
Teď jen plánoval poslední bitvu. Až bude mít pod palcem ministerstvo, bude konečně vládnout celé kouzelnické populaci v Anglii. Co v Anglii, v celé Velké Británii!
Později vymýtí všechny mudly... Ale to je plán na rok do předu.
Teď musí řešit podstatnější věci.
Třeba jeho syna, který k němu byl opět otočen zády a sledoval krajinu. Připadal mu... opuštěně.
Přistoupil k němu blíž, chtěl mu položit ruku na rameno, ale aniž věděl proč, zarazil se a opět se stáhl.
„Doufám, že to nebude žádný propadák. Jsi nadaný, neměl bys mrhat talentem tím, že si pokazíš zkoušky."
„Máš pravdu otče. Doufám, že jsem je nezkazil."
Voldemort se zarazil. Otče... tak mu přece neříkal, nikdy. Ne, že by si na tom zakládal, ale.
„Tak, dnes skončilo zkouškové období," zkonstatoval Voldemort.
„Hm..." Alecto se zmohl jen na neurčité zamručení.
„Kdy se vrátíš domů?"
„Až skončí školní rok. Proč to chceš vědět? Stejně tam většinu času nebudeš," Alecto se neubránil úšklebku.
„Nebuď drzý, Alecto," Voldemort musel zavrčet. Jeho syn začal být trochu drzý.
„Nezlob se, otče."
Voldemort ztuhl.
„Školní rok končí za dva týdny. Ty budeš doma ještě tento týden v neděli. Přesně v osm hodin večer. Co v osm, v šest, abys stihl večeři!"
„Jak si přeješ," Alecto přikývl, i-když v duchu křičel.
„Skvěle!" prskl Pán zla a přemístil se pryč.
Alecto se otřásl. Bylo mu zle z celé téhle situace. Jeho otec se možná divil, že je tak odtažitý, ale Alecto nemohl jinak.
Stál za dveřmi a přemýšlel, jestli má vstoupit nebo ne. Chtěl si promluvit s otcem. Cítil se divně, když tady tak stál. Chytil za kliku, pootevřel dveře a chtěl vejít, ale zarazily ho hlasy.
„Alecto se ti bude stranit, když se s ním nebudeš bavit! A co až zjistí, co děláš!"
„A můžeš mi tedy říct, co dělám?"
„Chceš to vědět? Opravdu to chceš vědět? Vraždíš! Nevinné lidi! Až se to Alecto dozví, tak s tebou nebude chtít nikdy mluvit! Bude tě nenávidět! Tebe, ne mě, ale tebe! Tvůj nejmladší syn se za tebe bude stydět!"
Alecto byl potichu a zadržel dech. Byl šokovaný! Takže jeho otec opět vraždil? A nevinné lidi? Děti?
„A co jako? To jsem teda dopadl! Můj vlastní syn se za mě bude stydět? Ha ha ha, Aleno! To nikdy neudělá! A víš proč? Protože se to nedozví, a i kdyby, nebude ho to zajímat! Myslím si, že má dost starostí se sebou a svou psychikou, než aby se zabýval ještě dalšími blbostmi!"
„Blbostmi? Problémy s psychikou? Co tím chceš říct? Tvůj syn tě má rád a ty o něm mluvíš, jako kdyby byl psychicky labilní! Je jen zraněný, ale ty, místo toho, aby ses o něj staral, vyrazíš právě teď opět náruživě bojovat!"
„Dost, Aleno, dost! Nemíním to poslouchat!"
„Ahá, a můžeš mi říct proč? Proč to nechceš poslouchat? Protože je to pravda! Víš moc dobře, že mám pravdu, ale nepřipustíš si to! Řekni, je pro tebe tvůj syn důležitější, než ty a tvoje ego? Nebo je to právě naopak?"
PLESK!
Alecto šokovaně zalapal po dechu a přikryl si ústa. Jeho otec uhodil matku!
„Ještě jednou, a uvidíš!"
„co uvidím? Budeš mě mučit jako nějakého sprostého smrtijeda? Nebo mi odebereš Alecta? Nebo mě rovnou zabiješ?"
„Nech se překvapit," ušklíbl se Pán zla a rozešel se ke dveřím.
Alecto se šokovaně rozběhl zpět do svého pokoje. Samozřejmě v největší tichosti.
„Aleno! Tys nechala otevřené dveře!"
Alena jen mlčela. Byla si stoprocentně jistá, že nechala dveře zavřené. Doufala snad, že Alecto za dveřmi nebyl.
Potřásl hlavou. Ještě teď mu z toho běhal mráz po zádech. Ale na otce se nemohl klidně podívat. Cítil se před ním hrozně. Ne před ním. S ním se cítil hrozně.
Nebyl schopen chovat se k němu tak, jako vždy. Jako před TÍM.
Otočil se a scházel po louce dolů z kopce.
Tohle místo měl obzvlášť rád. Bylo tady ticho, klid. Slyšet byl pouze cvrlikot ptáků, šustění vzdáleného potoka.
Tomuhle místu dal název: Oáza klidu. Bylo to nejklidnější místo školy. Byl to takový pahorek vzdálený od hradu asi kilometr. Většině studentů se to zdálo daleko, tak tady skoro nikdo nechodil. Cítil se tady svobodný.
Dnes ale nevypadala krajina tak, jako obvykle - nebyla prosluněná, klidná. Vypadala temně - na nebi byla hustá těžká mračna. Začalo poprchávat.
Rychle seběhl z kopce a utíkal do hradu, protože se pršelo čím dál více.
Alecto se najednou zastavil. Na kopci se cítil volný jako pták. Tady dole pod kopcem jakoby na něj všechno dolehlo. Rozpory rodičů, výsledky zkoušek... hlavně otec. Jeho chování, odtažitost.
Ale nevadilo mu jeho chování vůči němu samotnému zas až tak, jako mu vadilo to, jak uhodil jeho matku.
Alecto cítil chvílemi vůči otci opravdu vztek za to, že bude muset odejít ze školy o týden dříve. Zase bude výjimečný. To se mu opravdu nelíbilo. Zajímalo by ho, jestli bude muset jednou přijmout znamení zla. Tohle vážně nechtěl.
Týden uplynul jako voda. Tolik toužil po tom, aby čas zpomalil, nebo se zastavil, ale čím usilovněji na to myslel, tím rychleji čas utíkal. Nenadál se a už si balil kufry.
Nerad se loučil, proto se to snažil urychlit. Celé loučení s přáteli mu zabralo asi půl hodiny.
Netěšil se na to, že bude muset být v otcově přítomnosti déle, než je nutné, ale snést to prostě musel. Na druhou stranu, byl to jeho otec.
Nechápal, jak se jeho, dříve tak vřelý, cit k otci mohl tak rychle změnit.
Teď už ale stál před krbem doma v společenské místnosti a vítal se s matkou.
Očekával, že v místnosti bude více lidí, než jen ona a Kristin.
„Kde je?!" nechal otázku nedokončenou hned po tom, co se od matky odtáhl.
„Tvůj otec s Alexem jsou na výcvikové základně temných kouzelníků. Alexe to napadlo samo. Chce se otevřeně přidat k tvému otci. Thomas se Severusem a Petúnií jsou v laboratoři a něco připravují. Nějaký lektvar, pravděpodobně. I-když u nich nikdy nevíš, že? Pak Rika je ve Francii s přítelem Pierrem. Už bylo načase, aby si někoho našla."
„Takže... Otec tu vůbec není? Proč tedy chtěl, abych přijel dříve? Ne, že by mi vadilo, že jsem doma, ale když mě tolik chtěl tady, tak proč?"
„To byl stoprocentně Alexův plán. Jsem si tím jistý. Asi chtěl, aby ses vrátil domů, a otec tady nebyl."
Alecto jim jen kývl na pozdrav. Neměl na víc sílu. Tohle bylo už opravdu moc.
„A kdy se tedy vrátí?"
„Když před třemi dny odjížděli, otec říkal, že se vrátí za měsíc a půl. Takže asi zhruba v půlce srpna," odpovědi se chopila Kristin.
„Hm... to je super," ušklíbl se. Takže nejen že jeho otec není doma, když si výslovně přál, aby přijel dřív, ale dokonce propásne i jeho narozeniny. Není lepšího otce, než je ten jeho.
Otevřely se dveře a vešel jeho bratr Thomas, Petúnie a Severus. Alecto byl překvapen tím, jak jeho sestra Petúnie vypadala. Za tu krátkou dobu se opravdu změnila. Už neměla černé mikádo, ale měla černé, delší vlasy. Kompletně jí to změnilo obličej. Už neměla „koňský ksicht", ale oválný, přátelský a příjemný obličej. Vypadala opravdu skvěle. Její hnědé oči zářily, když byla po boku Severuse. Bylo vidět, že má ohromnou radost, že je šťastná.
Alecto se musel pousmát.
Thomas taky vypadal jinak. Něco mu dělalo starosti. A Severus? Ten vypadal naopak absolutně spokojeně.
Thomas okamžitě přešel celou místnost až k Alectovi a objal ho.
„Děje se něco, Thomasi?"
Thomas se odtáhl, měl pevně sevřené rty.
„Musíme si promluvit. Co nejdříve. Je to opravdu nutné, Alecto."
Alecto jen zaraženě přikývl.
Petúnie jen pobaveně zakroutila hlavou. Nechápala, proč taková malichernost dělá Thomasovi starosti. Vždyť to nemohla být pravda.
„Mami, nebude ti vadit, když s Alectem povečeříme třeba v jeho pokoji?"
Alena jen zavrtěla hlavou. Byla unavená a chtěla si odpočinout.
Petúnie se podívala na Severuse a poznamenala: „Myslím si, že bychom mohli povečeřet společně, ne? Promluvit si s Alectem můžeš potom. Nebo až zítra, klidně."
Thomas zavrtěl hlavou.
„Tahle věc nepočká. Musím s Alectem mluvit hned."
Alecto ještě jednou pohlédl na spokojeného Severuse a šel do svého pokoje. Thomas šel hned za ním, vypadal, že opravdu spěchá.
„Co se tedy děje?" zeptal se Alecto, když se Thomas evidentně k ničemu neměl.
„Vím, že se ti tahle otázka honí hlavou, ale nejdříve bych chtěl vědět, jak se ti dařilo ve škole."
„V pohodě. Překvapilo mně, když za mnou před týdnem přišel otec a chtěl, abych šel domů dříve. Ale naštvalo mně, že když jsem dorazil domů, tak on si klidně odjel! A navíc tu ani nebude... to je ale jedno," Alecto byl opravdu naštvaný. Připadalo mu, že v něm něco vře.
„Uklidni se, Alecto. Vím, že je docela zlé, pro tebe, když tady otec nebude na tvé narozeniny, ale... tohle není to, o čem chci mluvit."
Thomas se opět odmlčel.
„Thomasi, mohl bys...?!?" Alecto začal být nervózní.
„Víš, přemýšlel jsem o tom moc dlouho. Alex prostě nemohl zabít Albuse Brumbála. Nemohl. Neměl na to dostatek sil, a navíc, Brumbál by se nenechal tak hloupě zavraždit. Myslím si, že Brumbál žije. To znamená, že otec je v nebezpečí. Brumbál by mohl na otce zaútočit ze zálohy. Nemám z toho dobrý pocit."
Alecto byl ohromený. Něco na Thomasově nápadu bylo, ale... bylo to absurdní.
„Thomasi... to je nemožné. Vím, že je to všechno divné, to s tím Brumbálem a tak, ale... proč by se schovával? Jistě, mohlo by mu to poskytnout jistou výhodu, ale otec není hloupý. Neriskoval by. Neriskoval by, že ne?" Alecto neměl poslední dobou s otcem dobrý vztah, ale... na tohle opravdu neměl nervy.
„Thomasi... myslím... neměli bychom...?"
„Co bychom neměli?"
„Otec by... prostě by měl vědět, na co myslíš."
„Ví to. Vysmál se mi. Tak samo Alex."
„Co chceš dělat?"
Thomas jen bezradně pokrčil rameny. Nemohl dál. Proto se pokusil mluvit s Alectem. Najednou se cítil hloupě, že s tím bratra obtěžoval. Nebylo to dobré, hlavně pro Alectovu psychiku.
„Thomasi... potřebuju... potřebuju být sám a promyslet si to."
Thomase popadla úzkost. Nechtěl Alecta nějak rozhodit, ale evidentně se mu to povedlo. Petúnie ho varovala.
„Alecto, nechci, aby ses cítil nějak úzkostlivě. Nebo zle, kvůli tomu, co jsem ti řekl. Nedělej si těžkou hlavu. Nejspíš to bude hypotéza. Otec tomu taky nevěří. Jen jsem se chtěl podělit o názor..."
Alecto vydechl a nadechl se. Snažil se pročistit si hlavu.
„V pořádku. Nic mi není. Je mi dobře."
Alecto došel k oknu, mávl hůlkou a prázdná sklenice se naplnila vodou.
Napil se a bylo mu hned lépe.
„Dobře, můžeš jít, jsem v pořádku."
Thomas si Alecta ještě jednou prohlédl a, po zhodnocení jeho stavu, odešel z ložnice.
Alecto se posadil na postel a bezradně se rozhlédl po pokoji. Vše najednou vypadalo úplně jinak, než před chvílí. Jeho svět se zase změnil.
