Alecto se cítil divně. Nedokázal to popsat. Bylo mu horko a zároveň zima. Začal se třást. Jeho myšlenky se volně potulovaly kolem něj, občas se u něj některá myšlenka zastavila, ale přesto nedokázal pochopit její plný význam.
Nedokázal si vzpomenout na své jméno... má vůbec jméno? Má rodiče? Rodinu? Matka... otec...
„Mami," zakňučel.
Petúnie přiklekla k bratrovi.
„Alecto? Jak se cítíš?"
Chlapec jen něco zakňučel.
„Nech ho, Petúnie. Ještě se neprobral. Má čas. Máme štěstí, že vůbec žije."
„Alecto? Slyšíš mě?"
„Mami," zakňučel Alecto.
„Ale já nejsem jeho matka, ne?" Petúnie se na Severuse jen zmateně sledovala.
„Možná soudí podle tvého hlasu... tedy podle toho, že jsi žena, předpokládám."
„Zavolám matku," Petúnie odešla.
„Severus se postavil k chlapci blíže.
„Alecto? Vnímáš mě?" chlapec se na posteli skrčil, jakoby se bál.
„Šš... neboj se. Neměj strach," Severus se snažil mluvit konejšivě.
Severus byl zaražený. Nechápal, proč se choval tak... bázlivě. I-když... po tom, co zažil, se to dalo očekávat. Doufal, že se z Alecta nestane ustrašené dítě. Doufal, že se postupně jeho stav vrátí do normálu.
Do místnosti vběhla chlapcova matka.
„Probral se?"
Severus zavrtěl hlavou.
„Připadá mi spíš vystrašený. Slyšel hlas Petúnie a volal matku. Asi si myslel, že u matky bude v bezpečí. Nevím. Ale myslím, že to neví ani on sám. Prakticky vzato, aspoň už vnímá své okolí. Takže to je rozhodně lepší, než předtím. Alecto se co nevidět probere. Tohle je ale můj předpoklad."
Severus se díval střídavě na Alenu a Petúnii.
„Petúnie, Severusi, nechte mě s Alectem o samotě. Běžte si odpočinout, já u něj zůstanu," Alena si sedla na postel a pohladila svého syna po vlasech.
Alecto tiše zakňučel, chtěl se odtáhnout z dosahu svého „trýznitele", ale nedokázal to.
„Alecto, ššš... matka je tady. Jsi v bezpečí, nic ti nehrozí. Nikdo ti neublíží..." Alecto se trochu zklidnil. Cítil se bezpečněji, než předtím.
Petúnie se Severusem už dávno odešli. Alena si to ani neuvědomila, ale brzy už ležela v posteli vedle svého syna a hladila ho po vlasech.
„Miláčku, asi bych nepřežila, kdybych tě ztratila. Zase bych to nevydržela. Nechápu, proč ti chce pořád někdo ublížit. Ne, už tě nepustím z domu. Zůstaneš tady s námi a my se o tebe postaráme, můj maličký."
„Myslíš, že bude šťastný, když tady bude zavřený?"
„Nevím, ale už nechci, aby se mu něco stalo. Je mu patnáct a už několikrát málem zemřel. Ztratili jsme ho už jednou, ale teď už ho nemůžeme ztratit..."
„Neztratíme ho. To nepřipustím. Nikdo z nás," Voldemort se na svou manželku díval. Alena si k sobě syna přitáhla a hladila ho po zádech. Voldemort se otočil a odešel.
***
Alecto se pomalu probouzel. Cítil se hrozně vyčerpaný. Něco se mu zdálo špatně. Něco nebylo v pořádku, ale nevěděl co.
„Mami?" řekl zkusmo, někdo ho držel v náručí, ale on zatím neotevřel oči.
„Klid, broučku, jsem tady s tebou," zašeptala Alena téměř automaticky.
Poslední dva dny se od svého syna téměř nehnula.
„Mami?" zkusil znova a otevřel oči. Ztuhl. V pokoji byla absolutní tma.
„Proč je tady taková tma?" jeho cítění ještě nebylo v normálu.
Pomalu začínal panikařit. Nemohl přece oslepnout.. to nešlo! Kdyby oslepl, jak by pak mohl dál žít? Studovat? Být s přáteli?
„Máš zavázané oči, to proto. Kvůli oslnění, víš? Předvčerem tě to trápilo, tak jsme ti je zavázali."
„Aha. A dokdy to budu mít?" Alecto se pořád cítil unavený. Chtěl si protřít oči, i-když je měl ovázané. Ale nedokázal to. Byl tak vyčerpaný, že ani nemohl zvednout ruce.
„Počkej, zavolám Severuse. Pak si promluvíme s ním. Pošlu za ním patrona, nenechám tě samotného. Expecto Patronum," zvolala.
„Nemáš žízeň? Nebo nepotřebuješ něco?"
„Mám žízeň, jsem unavený... chce se mi spát, mami."
Alecto by se nejraději skrčil. V té tmě se cítil tak... zranitelný. Nejraději by se schoval někam pod peřinu. Ale nemohl. Vždyť přece nemohl pohnout rukama.
„Nevím, jestli ti můžu dát vodu. Počkáme na Severuse. Zatím odpočívej. Nejsem lékouzelnice, to snad chápeš, že?"
Alectovi připadalo, že mu matka něco vyčítá. Nechápal to. On za to přece nemohl ne? I-když... pokud měla matka něco v plánu zatímco on tady ležel, tak je pochopitelné, že je naštvaná, když nemohla své plány uskutečnit.
„Nemusíš mě hlídat," zakňučel zoufale.
Vyděsila ho myšlenka, že by na něj mohla být jeho matka naštvaná, že by mohl zůstat sám, oslepený.
„Ale já chci. Proč bych neměla? Jsem tvoje matka."
Alecto moc nevnímal její slova. Proč ho matka nechce? Stalo se snad něco, o čem nevěděl?
Další jeho myšlenky přerušil bouřlivý příchod neznámého do místnosti.
„Severusi, řítíš se jako velká voda," Alena ho pokárala.
„Nezlob se, ale tvůj vzkaz zněl opravdu naléhavě. Alecto? Jak se cítíš?"
Alecto jen něco zakňučel. Cítil, jak se mu derou do očí slzy. Přes pevně stisknuté rty mu unikl tichý vzlyk.
„Alecto? Stalo se něco? Řekla jsem něco?" Alena si nechápavě prohrábla vlasy.
Severus si přisedl k chlapci a přiložil mu ruku na čelo, což byl docela problém, protože mu bránil obvaz.
„Severusi, co s tím obvazem?" Alena byla už netrpělivá.
„Klid, Aleno."
Severus nechápal, co se to s Alenou děje. Nikdy tak nervózní nebyla.
Severus mávl hůlkou a závěsy v místnosti se zatáhly.
Profesor lektvarů pomalu sundával Alectovi obvazy. Chlapce překvapila jemnost prstů toho muže.
Když mu Severus sundal obvazy, Alecto zmateně zamrkal. Naštěstí, že tam bylo šero. Kdyby nebylo, nebyl si zrovna jistý, co by dělal. Tedy, snažil by se zakrýt si oči. Tenhle stupeň světla mu absolutně vyhovoval.
„Vidíš dobře? Ostře?"
Černovlasý chlapec přikývl.
„Nějakou dobu tedy necháme ztlumené světlo. Aby tě z toho nebolela hlava. Odpočívej ještě. Určitě jsi unavený. Potřebuješ chvíli klidu. Chceš lektvar na klidný spánek?"
Alecto jen zavrtěl hlavou. Byl unavený, ale nechtěl lektvar. Chtěl přirozený spánek, ne umělý.
„Tak spi," Severus poškrábal Alecta po hlavě a vstal. „Necháme tě spát."
Alectovi se zavíraly oči. Doufal, že se za ním staví i ostatní část rodiny. I-když... Alexe vidět nepotřeboval. Byl z něj silně znechucený. Ani nevěděl proč. Cítil vůči němu určitou averzi. Byl si jistý, že Alex využije nejbližší příležitost, aby mu něco udělal, nějaký podraz. Ale teď nechtěl přemýšlet nad takovými věcmi...
Chtěl spát.
***
Miranda seděla v tmavé místnosti. Pod očima měla hluboké kruhy. Však už delší dobu nespala. Cítila se mizerně. Nechápala...
Nechápala, jak se to mohlo stát. Její otec na ni seslal démona. Nemohla pochopit, proč. Vždyť to byl její otec!! Jak může otec svému dítěti něco takového udělat? Prý už nemohl snést pravidla, která uznával řád bílých kouzelníků (nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuje, takže za případnou chybu neručím).
Co je na tom, že jedno z pravidel je, že se nesmí ublížit dítěti? A díky tomu zatracenému démonovi se postavila proti pravidlům. Teď mohla jen očekávat trest.
Tvrdost trestu musí stanovit rada. A ona ho přijme. Pokorně a s úctou. Rozhodně nechtěla dělat problémy.
Už teď jí bylo jasné, že v čele řádu nezůstane.
Na jejích pocitech nezáleželo. To, že se cítila být zrazená vlastní rodinou nebylo podstatné. To, že se proti démonovi nemohla bránit taky nebylo podstatné. Měla vycítit nebezpečí. Měla... měla zabránit tomu všemu, co se stalo.
Ale to, co měla udělat, už teď nebylo důležité. Stalo se.
Mohla chlapce zabít, proboha! Připadala si jako ten největší hlupák, zbabělec... Alecto musel být zmatený z její změny... když ho viděla naposled - vědomě - neublížila mu. To idiot Daniel... zmetek jeden.
‚A já jsem dala pojmu zmetek novou rovinu‘ pomyslela si hořce. Považovala se za největší mrchu. Vlastně za to všechno ani nemohla! Tak proč má takové výčitky?
***
Alex klidně seděl v křesle v jejich sídle. Jeho drahocenný bratříček byl téměř pod drnem, ale zase nic. Snad příště.
Miranda určitě neměla ani tušení, že za vším stojí on sám?
Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že to on „ovlivnil" jejího otce.
A stoprocentně by nikoho nenapadlo, že ještě neskončil. Neskončí, dokud nebude jeho bratr zakrytý hlínou.
Dobře, nepřál mu smrt jako takovou, ale rozhodně by ho potěšilo, kdyby ztratil magické schopnosti.
Už jen tím, že ho takto oslabili se mělo jeho magické jádro vyčerpat, ale jeho úžasný bratříček měl tužší kořínek, než očekával.
„Alecto, Alecto... kdybys věděl, co tě ještě čeká..." Alex se začal smát.
***
Starší muž seděl před krbem a pročítal noviny. Psalo se pořád to samé.
Smrt Albuse Brumbála, největšího ředitele Bradavické školy
Nebo:
Albus Brumbál mrtev! Co bude s kouzelnickým světem?
Popřípadě:
Ochránce kouzelnického světa už není mezi živými!
Noviny se zabývaly jen nesmyslnými věcmi. No bože, tak je Brumbál mrtvý, no a co.
Jako kdyby to byla nějaká katastrofa!
Muž se zasmál. Nechápal své myšlenkové pochody. Jen někdy, samozřejmě. Ostatní si o něm vždy mysleli, že je trochu psychicky labilní. Možná měli i pravdu.
‚Á, konečně zajímavý titulek... Jinotaj, hm...‘
‚Ticho před bouří?
Většina novin sleduje smrt a blížící se pohřeb Albuse Brumbála, jednoho z největších kouzelníků moderní doby. Ovšem před tím, co je opravdu důležité, se snaží všichni zavřít oči.
Kdo byl vrah Albuse Brumbála? To je ale méně podstatné.
Dnes se budeme zabývat otázkou, proč ustaly útoky Pána Zla a jeho smrtijedů.
Máme několik hypotéz:
•1. Připravuje se nějaký velký konečný útok, který rozhodne o budoucnosti celé kouzelnické společnosti v Británii a Severním Irsku
•2. Pán Zla sbírá síly
•3. PZ hledá možnost, jak se stát nesmrtelným
•4. Viz anketa
...‘
„Hm... Takže anketa... Idioti. A já si myslel, že to bude nějaký seriózní článek, ale tak... co můžu chtít po jinotaji, že?"
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Dále, Minervo," usmál se muž.
„Jsem ráda, že ještě nespíš," vypadala, že spěchá.
„Ve dvě hodiny odpoledne?"
Tohle Bradavicko profesorku trochu zarazilo.
„Máš pravdu. Trochu jsem přestřelila, no. Stát se může. Doufám, že tě nějak moc neruším. Jak jsi vlastně věděl, že jsem to já?"
„Intuice, víš. Takže, copak důležitého pro mě máš?"
„Abych pravdu řekla, chtěla jsem ti jen oznámit můj názor na celou tuhle situaci."
Muž se uvolněně posadil a usmál se.
„Tak prosím," pobídl ji.
„Takže. Nechápu, jak se tohle mohlo stát. Cítím se trochu divně. Všichni se tam na mě dívají tak lítostivě, jako kdyby si říkali:
‚To je ta Brumbálova milenka... už aby byla taky pod drnem.‘
Bradavice se staly značně nepřátelské. Už se tam necítím tak dobře, jako předtím."
Muž ztuhl. Tohle nečekal.
„Ale, Minervo, to nemůžeš! Jsi jediný kontakt v Bradavicích, který mě informuje o dění tam! Severovi už nemůžeme věřit..."
„Jak nemůžeme věřit? Zatím přece nezradil, ne?"
Muž zavrtěl hlavou.
„Ne, to ne, ale hlavní problém je v tom, že se dal dohromady s Petúnií, což je, jak víme, Voldemortova dcera."
„Tak to je tedy opravdu problém," Minerva si povzdechla.
„Ty jsi nevěděla o jeho poměru?"
„Ale ano, jenže... nebrala jsem to jako takový problém, když to do této doby žádným problémem nebylo."
„Musíme si dát na Severuse pozor. Mohl by nás ohrozit. Zatím nám nic nehrozí, ale co není, může být. Je to tedy vše, co jsi mi chtěla říct?"
Minerva se na svého přítele zamračeně dívala. Takové okázalé vyhození od něj ještě nezažila.
‚Jak myslíš, já tady nemusím být,‘ pomyslela si.
„Ano, to je všechno. Tak tedy dobré odpoledne, nashle, dobrou noc, dobré ráno... prostě tak. Nevím, kdy se zase uvidíme. Já si ještě rozmyslím mou rezignaci a bude to. Tak sbohem."
„Tak snad ne sbohem. Myslím, že na viděnou je dostatečné, ne?"
Minerva jen kývla, ale neodpověděla. Bez ohlédnutí odešla a třískla za sebou dveřmi.
„Ty ženy, já je někdy opravdu nechápu," muž jen zavrtěl hlavou.
