Doporučujeme: TV program | Italo.cz | Měření rychlosti internetu | Zkus to jinak - logicky | Snadné sdílení souborů | Stahovač videí z YouTube | Zkracovač dlouhých adres

Cissyn blog — Fantazie nevede k šílenství

9. kapitola

Datum: 5. 7. 2007 21.33 | Autor: Cissy | 4077× | Kategorie: Krev či voda? | Komentáře: 22

 

Chris se tichoučce rozhlížel. Bál se jich, vůbec nevěděl, kdo to je.

Jeden z nich se k Chrisovi rozešel. Ten k němu stál otočen zády, takže ho neviděl.

„Kdo jsi a co tady děláš?" promluvil první. Chris nezareagoval.

„Neslyšel jsi?" Chris si zkoumavě a vyděšeně prohlížel postavy před ním.

Najednou se otočil a spatřil muže, který stál jen pár metrů od něj.

„Kdo jsi?" muži nebylo vidět do tváře.

„Tohle nejspíš nemá cenu, Petere. Vezmu ho s sebou k nám. Je oblečen až překvapivě lehce," promluvil klidně jiný muž a přistoupil k Chrisovi.

Chytil ho a přenesl se s ním pryč.

Chrisovi se trochu motala hlava. Vyděsilo ho, když se ocitl někde, kde to nezná. To bylo už potřetí za poslední měsíc. Už toho měl dost!

Muž ho pustil a sundal si kápi. Byl docela pohledný.

"Co jsi dělal v tom lese? Nikde poblíž tam není nic obydleného. Je to tam nebezpečné!"

"Jak není? Je tam má škola, kam budu chodit!"

Muž se zamračil.

"Nikde tam žádná škola není."

"Jak není? Je! Já jsem odtamtud odešel! Šel jsem se projít do lesa... vím to! Nejsem hloupý a šílený už vůbec ne!"

"Chlapče, jak se jmenuješ?"

„Chris. Chris Hudson."

"Dobře, Chrisi. Jaká škola to měla být?"

"No... kouzelnická škola pro hluché kouzelníky... stoprocentně tam je!"

"Chrisi, existuje jen jedna kouzelnická škola pro neslyšící děti. Ale ta je v Americe!"

"No, ano. Tam jsem před chvílí byl!"

"To je nemožné!" muž zavrtěl hlavou

"Ale já tam byl před zhruba dvěma hodinami!"

"Chrisi! Našli jsme tě uprostřed Anglie!"

Chris zíral.

"Cože? To není možné! Já... nemůžu být v Anglii! To nejde! Nejde!" Chrisovi se začala točit hlava. Muž ho podepřel a následně si ho zvedl do náručí a odnesl ho pryč.

Uložil ho do postele a dal mu "něco" na uklidnění.

Na Chrise to zapůsobilo tak, že usnul.

 

Když se Chris probudil, prosvítalo už přes závěsy světlo, proto viděl pokoj. Byl velice prostorný. Vedle okna byl psací stůl, kousek od něj postel, kde Chris ležel. Naproti Chrisovi byl krb. Vedle krbu byla z obou stran rozsáhlá knihovna.

Chris se vyškrábal do sedu.

Do pokoje vešel onen muž, který ho včera odnesl do postele.

Chris si ho až teď pořádně prohlédl.

Byl vysoký, štíhlý a pohledný. Měl delší tmavé vlasy, hnědé oči a příjemný úsměv. Na sobě měl tmavomodrý hábit, který připomínal půlnoční oblohu.

"Odpočinul sis? Vypadáš lépe než včera."

"Docela ano. Díky, ale pořád nevím, jak se dostanu domů."

"Teď domů nemůžeš. Není to bezpečné."

"Ale- já musím domů! nemůžu tu zůstat! Má matka je hluchá, já... nemůžu zůstat v Anglii!" zakňučel nakonec.

"Chrisi, já tě chápu... ale teď to opravdu nejde! Je to příliš nebezpečné."

Chris si přitáhl kolena k tělu. Muž chvíli váhal, ale pak si k Chrisovi sedl na postel.

Chris vzhlédl, když ho muž poklepal po rameni.

"Ani jsem se ti nepředstavil. Jsem Lucas le Monde."

"Chris Hudson," připomněl spíš ze zdvořilosti své jméno.

"Chrisi, mimochodem tvé jméno jsem nezapomněl, je mi hodně líto, že se teď nemůžeš vrátit. Fakt je totiž ten, že nevíš, kde přesně se nachází škola, kde jsi měl studovat. A pokud jsem to pochopil správně, tak jsou tam i tví rodiče. Nemáme šanci je najít."

Chris se schoulil.

"A co třeba nějaká pošta? Určitě něco takového v tomhle světě existuje! Jak se jinak domlouváte?"

"Ano, v tomhle máš pravdu. Existuje, ale dopisy se posílají po sovách. Sova nemůže přeletět Atlantský oceán. To by nezvládla!"

Chris se prudce postavil.

„Proč mě nechcete pustit domů? O co vám jde? Proč tady musím zůstat?"

Lucas zíral. Ten kluk byl velmi inteligentní.

„Dobře. Evidentně jsi mi na to neskočil. Proč tu musíš zůstat? Protože mezi námi a kouzelníky z Ameriky nejsou dobré vztahy. Na chvíli tě tady budeme potřebovat. Můžeš tedy aspoň poslat sovu rodičům, aby o tebe neměli strach. To by ani jedné straně neprospělo."

„Ale vy vůbec nic nevíte! Já tady nemůžu zůstat! Má škola je v Americe!"

„Chrisi, nastoupíš do Bradavic!"

„Ne, tam já nemůžu a ani tam nechci! Jsem hluchý, co bych tam dělal? Proboha! NEMŮŽU TAM!" Chris se musel posadit.

Věděl, že v Bradavicích bude jeho bratr.

„Zvládneš to. Umíš odezírat. Plně ti důvěřuji."

Lucas chlapce chvíli sledoval, potom ale vstal a podal mu snídani.

„Najez se, za chvíli za tebou někdo přijde. Nemusíš mít strach, nikdo ti tady neublíží. Jsi tady v bezpečí. My ale potřebujeme vědět, co se stalo v tom lese. Jez, nechceme tě ani otrávit, ani nic jiného."

Chris se podíval na jídlo. Vypadalo divně.

„Co to je?"

„Snídaně. Vejce, toasty, marmeláda..."

„Hm... a co třeba nějaké cereálie?"

„Neříkej, že jíš tak přehnaně zdravě?"

„Mám to rád! Cornflakesy jím každé ráno! Kvůli VÁM to nemíním měnit! A vůbec nejím zdravě... jen ráno!"

„Dobře, dobře. Klid. Přinesu ti, co budeš chtít. Co k těm cereáliím?"

„Mléko," Chris se k muži otočil zády a ignoroval ho. Nemínil se dívat na jeho škleb, když muž začal pomlouvat jeho snídani.

Lucas jen zavrtěl hlavou. S úsměvem. Ten kluk si uměl říct, co chce.

Chris se o minutu později ohlédl a uviděl jen prázdnou místnost. Lucas už odešel.

Opřel se o stěnu a sledoval dveře.

 

Lucas pozoroval své společníky s úsměvem. Když jim oznámil, že chlapec chce jinou snídani, tak jen zírali.

„On si bude diktovat, co chce? To snad není pravda! Amík jeden..."

„Nezapomeň, že tady není jako vězeň! Má být spojovacím článkem mezi námi a Američany."

„To vím, ale to neznamená, že si bude diktovat, co chce a co nechce! On pohrdá anglickou snídaní! A chce ty jejich úchylné cereálie! Amík jeden..."

„A ty zase pohrdáš jeho snídaní. A jste si kvit. Tak mi dej ty jeho cereálie a nečum na mě!"

„Ok, OK!"

Lucas si vzal cereálie s mlékem a odešel zpět za chlapcem.

 

Otevřel dveře a pohled mu padl na chlapce sedícího na posteli.

„Mám tady pro tebe tvou snídani. Jsi šťastný?"

„Úplně," usmál se šťastně chlapec.

Lucas zaujatě pozoroval chlapce, který se s chutí ládoval několika druhy cereálií s mlékem.

„Skvělé," zašeptal chlapec, když dojedl. Podíval se na Lucase.

„Děkuju," jemně se na něj usmál.

„Není zač. Snad se nebudeš zlobit, když dopoledne zůstaneš ještě v tomto, pro kouzelníky, netradičním oblečení. Odpoledne půjdeme nakupovat."

„Co?"

„Oblečení, knihy, nějaké drobnosti..."

„Ale já nemůžu do té školy."

„Proč ne?" Lucas se na chlapce zaujatě díval.

„Nemám tady mého asistentského psa..."

„Zvládneš to. Jak už jsem řekl, plně ti důvěřuji."

„Vy to nechápete... já už jsem na mého psa zvyklý! Je pro mě důležitý! Prosím..."

„Do Bradavic psi nesmí! Pochop..."

Chris se zamyslel.

„A jiná škola?"

„V Británii jiná škola není."

Chris se díval muži do očí. Tak je velice pravděpodobné, že bratra potká.

„Co tady mám vlastně dělat?"

„Můžeš mě učit znakovou řeč. Co ty na to?" navrhl Lucas.

„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad. Nejsem dobrý učitel..."

„Tak si můžeš přečíst nějakou kouzelnickou knihu, co?"

„To by mohlo být lepší," připustil chlapec.

Lucas vstal a chtěl odejít.

„Kam jdete?"

„Jdu pryč. Za chvíli za tebou přijde jeden můj přítel. Promluvíte si."

Lucas se otočil a odešel.

„Chris přistoupil ke knihovně. Namátkou si vybral knihu a sedl si na podlahu pod okno.

Kniha nesla jméno:

MAGIE PROZAČÁTEČNÍKY I. Aneb úvod do světa kouzel

Chris se začetl. Svět kouzel mu připadal zajímavý. Byl v půlce tenké knihy, když si k němu někdo sedl. Vzhlédl a pohledem přeměřil muže sedícího vedle něj.

Byl to starší muž, měl temné, ale přátelské oči, hnědé vlasy a tmavší pleť. Chrise zaujala elegantně střižená bradka, která byla poslední dobou docela v módě, jak věděl od přátel jeho rodičů.

„Držíte krok s módou?" zeptal se s očima upřenýma na jeho bradku.

„Ale... tak mladý a vtipný... neříkej, že sleduješ módní trendy?"

„Ne, to ne. Jeden známý mého otce nosí taky bradku. To on tvrdil, že je módní," přiznal chlapec.

„Má pravdu, ještě je módní," kývl muž.

Chris se na něj díval. Nic víc.

„Takže. Co po tobě vlastně chceme? Nic. Pro nás je důležité, abys tady zůstal. Nic víc. Potřebujeme tě tady jako spojovací článek v mírových jednáních. Když budou američtí kouzelníci vědět, že tady máme jejich dítě, hned budou chtít rychleji sjednat příměří."

„Nemyslím si, že zrovna já jsem pro ně důležitý."

„Mýlíš se. Kouzelníci z Ameriky jsou solidární. Navíc, mají slabost pro postižené kouzelníky, zvláště hluché děti. Vždy to tak bylo a vždy to tak bude."

„Co když to budou brát tak, jakože jste mě unesli?"

„Chrisi... ty nám pomůžeš k tomu, aby si to nemysleli," pousmál se.

„Ale vy jste mě unesli," odporoval Chris.

„Ne, neunesli jsme tě. Ty sám jsi byl kousek odtud. My sami nemůžeme pochopit, jak jsi se tady dostal. Ale ty lesy jsou tajemné a nebezpečné," muž se zamyslel.

„Chrisi, stalo se něco v tom lese? Viděl jsi něco podezřelého?"

„Ne, nic. Já jsem se chtěl jít projít, protože jsem zjistil, že... prostě jsem něco zjistil. Chtěl jsem... měl jsem si s sebou vzít mého psa... JÁ NEMŮŽU JÍT DO TÉ ŠKOLY! NEZVLÁDNU TO, JÁ-"

„Chrisi, klid. Dýchej,"

Muž položil Chrisovi ruce na ramena. Následně si ho přitáhl k sobě, vytáhl ho na nohy a podepřel ho.

„Neseď na zemi. Je studená. Půjdeme si sednout na pohovku, ano?"

Chris jen mdle přikývl.

Když seděl, tak si ho muž přitáhl blíž k sobě a začal mu masírovat záda. Cítil, že je Chris unavený. Ten psychický stres ho hodně vyčerpával.

„Chrisi?" až o několik sekund později si plně uvědomil, že je chlapec hluchý. Ano. Věděl to, ale až teď to plně pochopil. Chris to bude mít v Bradavicích hodně těžké.

Moc těžké.

 

Chris se na příčné ulici držel co nejblíže k Lucasovi.

Lucas mu poklepal na rameno.

„Tak, kam chceš zajít nejdříve?"

Chris jen zavrtěl hlavou. Vyděšeně se rozhlížel po ulici a sledoval lidi... kouzelníky, kteří vesele klábosili, rozmlouvali nebo na sebe křičeli. Povaha rozhovoru se dala docela dobře rozeznat podle gestikulace.

„Tak kam?" Chris na Lucase jen zíral. Byl z toho poněkud v šoku. Celá ulice byla plná lidí. Bylo jich tam tak moc, že to vypadalo, že brzy praskne. Chris se rychle rozhlížel. Musel pryč! V tom blázinci přece nemůže zůstat!!!

Vytrhl se Lucasovi a vyrazil do prázdné postranní uličky. Cestou ale do něj někdo tvrdě vrazil. Chris vykřikl a upadl. Jen se skrčil. Hrozně se bál.

Někdo ho chytil a vytáhl ho na nohy. Najednou ho někdo chytil ze zadu a odtáhl ho do té boční uličky, kam měl původně zamířeno.

Lucas se otočil a uviděl, jak muž, co chlapce srazil, zírá s otevřenou pusou na Chrise. V muži poznal jeho známého. Siria Blacka.


Podobné články:
11. kapitola k Dedičovi Zla
13. kapitola od Lyliann
14. kapitola k Dědici zla
15. kapitola od Lyliann
17. kapitola od Lyl
18. kapitola - Příčná ulice
19. kapitola od Lylianny
2. kapitola od Blackes
21. kapitola - dohoda
28. kapitola Komplikace
3. kapitola - hrozné zistenie a následujúce události
34. kapitola - Název není znám :)
4. kapitola - rodinný rozhovor
40. kapitola - konec ochutnávky a konec 40. kapitoly :)
40. kapitola - ochutnávka
60. kapitola - Alexův životní omyl
66. kapitola - celá
68. kapitola celá
7. kapitola ke kčv
7. kapitola - Nočný rozhovor
8. kapitola od Cissy
9. kapitola od Lyliann





Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: