Doporučujeme: Zkus to jinak - logicky | Služby pro Váš web | TV program | Italo.cz | Zkracovač dlouhých adres | Stahovač videí z YouTube | Měření rychlosti internetu

Cissyn blog — Fantazie nevede k šílenství

2. kapitola

Datum: 15. 10. 2006 20.14 | Autor: Cissy | 6929× | Kategorie: Krev či voda? | Komentáře: 18

Následujících čtrnáct dní bylo těch nejšťastnějších v životě Jamese a Lily Potterových. Proč taky ne? Měli dvě zdravé děti, které někdy až překypovaly životem. Hlavně v noci.

Po čtrnácti dnech Lily potřebovala nutný oddech. Požádala Jamese, jestli by za ní nepřevzal její mateřské povinnosti a James jen nadšeně souhlasil. Ovšem tak kolem pěti hodin odpoledne se něco zvrtlo. James na tom ovšem nenesl žádnou vinu. Lily si zrovna dávala kávu, když domem otřásl výbuch.

Oba byli naprosto vyděšení, jejich hlavní prioritou bylo ochránit jejich děti. Lord Voldemort vstoupil do domu.

„Lily! Odnes děti! Pokusím se ho zdržet!" James zbíhal ze schodů, ovšem zarazil ho zvuk masového přemisťování.

„Kdo sakra jste?" slyšel Voldemorta.

„My? Řád ochraňující tiché kouzelníky! Neznáš nás? Tak jsi nás právě poznal!" v příštím okamžiku se ozval zvuk přemístění. Voldemort si byl naprosto jistý, že proti takové přesile by neměl nejmenší šanci.

James nezaváhal a vybíhal schody zpět do patra za Lily.

„Lily! Jsou tu nějací ochránci tichých kouzelníků! Nevím, kdo to je, ale pravděpodobně nás zachránili."

„Nejsme tady kvůli Vám, Jamesi, ani kvůli Vám, Lily. Jde nám o vašeho syna. Harryho." Do místnosti vstoupila žena s mužem. Oba měli na hlavě kápi, tu si ale žena sundala.

„Lacey??" vykřikli oba manželé.

„Správně! Nejste schopní ochránit obě své děti. Proto vám bude váš nejmladší odebrán!"

„To... to nemůžete," zašeptal James.

„To nedovolím!" jeho hlas zněl pevněji.

„Ale my se vás o svolení ptát nebudeme. Váš syn bude potřebovat veškerou péči, kterou mu budou moci jeho noví, již vybraní, rodiče poskytnout. Nezvládli byste dvě děti." Promluvil poprvé muž.

„To snad můžeme posoudit sami, nemyslíte? Nemáte právo nám kteréhokoliv našeho syna vzít! To je naprosto nepřípustné!"

„Opravdu?" ušklíbl se muž a shodil si kápi z hlavy.

Lily si prohlédla mužovu tvář. Byl poměrně mladý, asi tak kolem dvaceti-pěti let. Měl jemnou bradku, slušivě oholený knírek a hnědé vlasy. Ty doplňovaly hnědé oči, které se ale nesmály. Momentálně v nich neplála žádná jiskřička.

„Kdo jste Vy?" Lily si všimla, že muž má docela štíhlou postavu.

„Já jsem Leo White. Asi se divíte, že jsem vám klidně sdělil mé jméno, ale za necelých pět minut si na něj ani nevzpomenete, stejně tak jako na vašeho nejmladšího syna."

„Pochybuji, nedovolím, abyste nám naše dítě vzal." Lily byla pevně rozhodnutá.

„Opravdu? Petrificus Totalus!"

Zaklínadlo se ozvalo o vteřinu později znovu a James s Lily jen bezmocně leželi na zemi. Vůbec se nezmohli na obranu. Shodou náhod měli oba otevřená ústa, chystali se totiž bránit.

Leo přešel k postýlce s nejmladším chlapcem, který klidně spal. Opatrně si ho zvedl do náručí a přešel zpět k Lacey, která mezitím odstranila nebo sbalila věci, které přímo připomínaly přítomnost dalšího dítěte v domě Potterů nebo Harrymu přímo patřily (oblečení - dupačky s vyšitým H).

Kouzlem nechala sbalené věci zmizet a vytáhla dvě lahvičky. Přistoupila k Jamesovi a Lily a poklekla mezi ně.

„Tohle je pouze uspávací lektvar, je jen slabý, abyste se vzbudili, kdyby se Damián vzbudil. Vymažeme vám vzpomínky na Harryho. Použijeme kouzlo, díky kterému se z paměti vymaže vzpomínka na Harryho každému, který ho kdy viděl nebo o něm slyšel, kromě nás, samozřejmě. Je mi líto, že to dopadlo takto. Nemusíte mít starost, o vašeho syna bude dobře postaráno." V příští vteřině vlila lektvar Lily do úst a to samé učinila s Jamesem.

Zrušila Petrificus a vymazala jim Harryho z paměti a přenesla je na postel. Po tváři jí stekla slza a než za nimi zaklaply dveře, ještě jednou zašeptali:

„Je nám to líto, snad nám odpustíte."

Lily se vzbudila v Jamesově náručí. Vůbec si nepamatovala, jak se dostali do postele. Jediné, co bylo dobrým vysvětlením, byla prázdná láhev vína u jejich postele. Ten alkohol je strašná věc.

Nechápala, co se to s ní děje. Cítila, jako by jí něco scházelo. Nemohla si ovšem vzpomenout, co.

Ze snahy vzpomenout si jí vyrušil křik Damiána.

Křičící dítě okamžitě probralo i Jamese.

„Damiáne!" šeptl a vyskočil z postele.

Lily se pousmála. James byl po celých čtrnáct dní velice aktivní otec. Jen jí zajímalo, jak dlouho mu to vydrží. U Jamese jeden nikdy neví. Ani dva.

James si přivinul svého syna do náručí a začal ho uklidňujícím hlasem... uklidnit.

„Nechybí tu něco?" zeptal se zmateně.

„Ano, taky se mi zdá, ale nevím, co."

„Hm... možná si časem vzpomeneme."

Netušili ovšem, že vzpomenout si můžou pouze tehdy, když budou stát přímo proti jejich ztracenému synovi.

Leo s Lacey se přemístili do předměstí Washingtonu. Prošli několika temnými uličkami, až stanuli před hezkým domem modré barvy, ve kterém už tři roky bydleli manželé Hudsonovi. Jack a Sue. Už tři roky se snažili o dítě, ale pořád nic. Jejich manželství bylo v pomalém rozkladu.

Leo byl shodou náhod bratrem Sue. Věděl, jak moc se trápí.

Byl si jistý, že tady bude malý v bezpečí a vychováván se vším všudy. Vždyť jeho sestra moc dobře věděla, jak se chovat k neslyšícím. Ona sama byla hluchá, ovšem ne od narození, ale asi od pěti let. Prostě zčista jasna ohluchla. Její matka ovšem nechtěla nechat Sue na pospas okolnímu světu a platila jí drahé lekce odezírání.

Zaklepal.

Otevřel mu Jack.

„Leo! Rád tě vidím, tebe taky, Lacey," pousmál se.

„Také tě rádi vidíme, Jacku, pustíš nás dovnitř?"

Jack zaraženě pozval dvojici dovnitř. Zaráželo ho dítě v Leově náručí. Zjevně chlapec.

„Stalo se něco?"

„Ne, Jacku, všechno, až na chlapcovy rodiče, je OK."

„Jeho rodiče? Co se jim stalo?"

„Zahynuli při autonehodě. Chlapec tam s nimi naštěstí nebyl. Nemá nikoho."

„Jak je starý?"

„Dva týdny. Kde je Sue?"

Jack jim naznačil, aby ho následovali do obývacího pokoje.

Po přivítání Lea se Sue se všichni posadili na gauč a pár vteřin se sledovali.

„Čí je to dítě?" prolomila „ticho" Sue.

„Od Jamese a Loony Matcinsových." Leo si dobře vybral jména rodičů, hlavně proto, aby to bylo ověřitelné. Vždyť tento mladý pár dnes opravdu zemřel při autonehodě.

Sue ztuhla. Moc dobře věděla, o jejich smrti.

„Co s ním budete dělat?"
„Přišli jsme, protože jsme mysleli, že byste se o něj dokázali postarat. Je totiž hluchý."

„A stále si myslíme, že se o něj dokážete postarat." Připojila se k hovoru Lacey.

Tentokrát ztuhli oba - Jack i Sue.

„Proč my?" zašeptala Sue.

„Protože vy dítě mít nemůžete, zatím, a taky protože jsi hluchá, sestřičko, a moc dobře víš, co takové dítě potřebuje. Kdybychom ho dali někomu, kdo slyší, nedokázali by se o něj postarat. Skončil by v dětském domově."

„To by.." Sue se odmlčela a zamyšleně zírala na chlapce. Byla si naprosto vědoma toho, že by to nemusel v tom domově přežít. Je malá pravděpodobnost, že by se s ním někdo bavil, ale taky je ještě menší pravděpodobnost, že by se mu mohl někdo věnovat tak, aby se mu něco nestalo.

„A jeho jméno?" zeptala se.

„To neznáme. Nevíme, jak se chlapec jmenuje. Bohužel. Jméno mu musíte dát vy."

„No, v tom bude asi problém. Jaké jméno mu máme vybrat?"

„Takže si ho berete k sobě?" v Leově hlase byla znát naděje.

Sue pohlédla na Jacka.

„O tomhle si musíme v soukromí promluvit, omluvte nás." Pokynul Sue, aby ho následovala.

Jack a Sue přešli do kuchyně.

Nastalo ticho. Tedy pro Jacka. Sue byla v tichu pořád.

„Co budeme dělat? Já bych si ho vzala."

„Nemyslím si, že to bude dobrý nápad, Sue. Není to naše dítě..."

„Jacku! Ty si nedokážeš představit, jak bude to dítě trpět, pokud bude vyrůstat v sirotčinci. Myslíš si, že si někdo dobrovolně vezme hluché dítě? Není to jednoduché, takové dítě vychovávat, to vím, už jenom z vlastní zkušenosti. Já sama byla takové dítě, Jacku, na to nezapomínej! Nemůžu nechat to dítě vyrůstat v sirotčinci! Zničilo by ho to! Pochop to! Jacku! Nemůžu nechat to dítě na pospas okolnímu světu!" Sue se nadechla a zklidněným hlasem opět promluvila.

„Jacku, prosím, pochop mě! Potřebuju taky cítit, že to co dělám má nějaký důvod, že můj život má určitý smysl. Chápu, že naše práce má smysl, ale nebudu mít nikdy pocit naplnění, pokud nevychovám dítě. Ty nechceš mít někoho, o koho se můžeš postarat? Vědět, že se máš ke komu vracet? Smysl života? Tak mluv! Říká ti to vůbec něco?"

Jack se nadechl.

„Sue, myslím si, že-" Jack ztuhl pod Suiným pohledem.

„Myslím si, že bychom si měli chlapce nechat. Bylo by to lepší pro náš vztah i pro to dítě." Pousmál se.

Sue se mu nadšeně vrhla do náručí.

„Miluju tě, Jacku," zašeptala, když se odtáhla.

„Taky tě miluju, zlato." Usmál se a společně odešli zpět za Leem a Lacey.

Lacey a Leo zamyšleně a v tichosti seděli na gauči. Malý chlapec se zavrtěl Leovi v náručí.

S očekáváním sledovali Jacka a Sue, kteří se právě vrátili do místnosti.

„Tak?" Prolomil ticho Leo.

„Došli jsme k názoru," Jack se nadechl.

„Jacku, prosím, pochop naši situaci. Musíme toho chlapce dostat do bezpečí, k lidem, kterým věříme a o kterých víme, že dokáží zvládnout tento náročný úkol. Myslíme si, že to jste vy."

„Leo, my jsme se rozhodli, že si ho necháme." Usmál se Jack.

Nastalo absolutní ticho.

„To jako fakt?"

„To jako fakt," usmála se Sue.

„Výborně," Lacey máchla hůlkou a v příštím okamžiku se v Jackově a Suině pokoji objevila postýlka a v nové skříňce chlapcovy věci.

„Tak, ještě jeden dotaz, bude chlapec kouzelník?"

„Ano, bude." Kývl Leo.

„Můžu?" Sue si váhavě vzala chlapce k sobě do náručí.

„Ahoj, broučku," usmála se na dítě.

„Musíme jít, snad vám nebude vadit, že vás tu necháme o samotě. Teď ještě jedna věc, do zítřka ať máte vybrané jméno," usmála se Lacey.

Bratr se na Sue pousmál a odešel. Manželé Hudsonovi osaměli s dítětem sami.

„Tak jak se bude jmenovat?" Jack přistoupil k Sue a chlapci.

„Nevím, možná Kris by bylo to pravé. Kris Hudson, nelíbí se ti to?"

„Kris?"

„Ne, Christian Hudson, to je to pravé."

„Nechceš mi to?" Jack pochopil a začal znakovou abecedou Sue „vypisovat" jméno.

„Ach, Christian bude opravdu to pravé." Pousmála se Sue a s Jackem odnesla malého Christiana do postýlky.

.

Podobné články:
11. kapitola k Dedičovi Zla
13. kapitola od Lyliann
14. kapitola k Dědici zla
15. kapitola od Lyliann
17. kapitola od Lyl
18. kapitola - Příčná ulice
19. kapitola od Lylianny
2. kapitola od Blackes
21. kapitola - dohoda
28. kapitola Komplikace
3. kapitola - hrozné zistenie a následujúce události
34. kapitola - Název není znám :)
4. kapitola - rodinný rozhovor
40. kapitola - konec ochutnávky a konec 40. kapitoly :)
40. kapitola - ochutnávka
60. kapitola - Alexův životní omyl
66. kapitola - celá
68. kapitola celá
7. kapitola ke kčv
7. kapitola - Nočný rozhovor
8. kapitola od Cissy
9. kapitola od Lyliann





Komentáře:

  1. šibal15. 10. 2006 20.44

    hm, to vypadá opavdu zajímavě :-)



    odpovědět
  2. victor15. 10. 2006 20.46

    Tak to je zatraceně zajímavé. Spatří svého syna James a Lilly?



    odpovědět
  3. Květuše15. 10. 2006 20.48

    Ach proboha, Harry je hluchý, chudáček. A já si myslela, že to byl pouze planý poplach! (A taky mu ta laciná Lacina mohla nechat jeho pravé jméno! Vrrr...)



    odpovědět
  4. Lischticka15. 10. 2006 21.02

    Konečně pokračování!!!! Ale stojí za to =) Snad bude další kapča co nejdřív...



    odpovědět
  5. Vruon16. 10. 2006 1.18

    Super :)



    odpovědět
  6. tomášek16. 10. 2006 2.55

    n1ce :) Cissy 4ever



    odpovědět
  7. Nini16. 10. 2006 8.32

    Hezký... Zajímá mě, jestli si James a Lily někdy vzpomenou =) A jak to potom bude =) Těším se na pokráčko =P



    odpovědět
  8. Gil-galad16. 10. 2006 14.26

    hmmm velice velice zajímavé :-p



    odpovědět
  9. Istana16. 10. 2006 14.29

    Pěkný snad brzo přidáš další aby sme věděli jak se to bude vyvije.



    odpovědět
  10. Fufik16. 10. 2006 15.24

    Suprový!!



    odpovědět
  11. safir16. 10. 2006 17.44

    Dobre vymysleny:) Chvalim very good napad:)



    odpovědět
  12. Andy17. 10. 2006 13.48

    super:-) jen piš dál už se nemůžu dočkat pokračování



    odpovědět
  13. Win18. 10. 2006 21.48

    No.. ja myslim,ze hluchy neni.. proste si to jen vymysleli...



    odpovědět
  14. simon25. 10. 2006 14.30

    zajimave, jsem strasne zvedavej, jak to bude pokracovat :)



    odpovědět
  15. Mia22. 11. 2006 12.44

    to mi příjde smutný...je to už dlouho co jsem to četla, ale doufám v brzké pokráčko... ;)



    odpovědět
  16. LUCKILY1. 12. 2006 16.14

    Prosím!!! Píš co nejrychleji !!! Je to úžasný a těšim se na další kapitoly !!!



    odpovědět
  17. Elisa17. 12. 2006 13.13

    Rychle napiš pokračování. Plosíííííííííím!!



    odpovědět

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: