Doporučujeme: Snadné sdílení souborů | Zkracovač dlouhých adres | Stahovač videí z YouTube | Italo.cz | Měření rychlosti internetu | Zkus to jinak - logicky | Služby pro Váš web

Cissyn blog — Fantazie nevede k šílenství

8. kapitola od Cissy

Datum: 24. 4. 2007 18.33 | Autor: Cissy | 7359× | Kategorie: Dědic zla | Komentáře: 39
Daniel zamyšleně seděl a přemýšlel, co napíše matce. Byl opravdu rád, že se mu podařilo Samuela přivést k rozumu... teď ovšem musel ještě docílit toho, aby si nechal změnit vzhled a právoplatně stanul po boku rodiny. Samozřejmě si byl vědom, že nedocílí toho, aby se přidal na temnou stranu, ale aspoň bude v blízkosti rodiny.
Zamyšleně se podíval směrem k ložnici, kde spal jeho nejmladší bratr a začal psát.

Drahá matko,
určitě tě potěší, že se mi podařilo Samuela přesvědčit, aby odpustil otci. Souhlasil, ale pouze pod podmínkou, že se nebude opakovat nic z toho, co se stalo v minulosti. Ovšem aspoň se se mnou začal bavit. Bál jsem se totiž toho, že mě bude ignorovat dlouho. Dokonce, tomu neuvěříš, mě dnes v noci srazil se schodů, když jsem se bavil se Severusem. A ještě se pak na mě osopil, když se mu nelíbilo, že jsem se na něj upřeně koukal. Abych pravdu řekl, je opravdu skvělý. Fakt je ten, že jsme spolu nevykročili zrovna dobrou nohou, tak říkajícně. Nebyl jsem na něj zrovna moc příjemný, ale usmířili jsme se.
Teď zrovna spí ve vedlejší místnosti. Usnul okamžitě, jak zalehl.
Právě teď mi došlo, že je ráno pondělí... Samuel musí v pondělí na vyučování... No nic, budu ho muset propašovat do jeho ložnice, ale až ráno, nebudu ho budit.
Pokud bude dobře, možná tak do dvou týdnů se setkáme všichni. Ale to záleží hlavně na tom, jak se bude situace vyvíjet. Kdyby Samuela někdo odhalil, tak ho okamžitě dostanu do bezpečí.
Nějak jsem se o bratrovi rozepsal.
Jsem unavený, jdu spát.
Dobrou noc,
s láskou Daniel.

Daniel se unaveně protáhnul a přistoupil k jeho sově Darkmanovi. Zavázal mu dopis na "nožku" a nechal sovu odletět otevřeným oknem. Protáhl se a šel si lehnout. Než se ale dostal k posteli, zaujal ho jeho spící bratr.
Samuel vypadal klidně, nevinně. Přistoupil k němu a důkladněji ho přikryl.
Až potom šel spát.

Harry se ráno probudil a cítil se zvláštně. Otevel oči a zjistil, že není v jeho ložnici! Docela ho to vyděsilo... až po chvíli si vzpomněl na události minulé noci.. Teď byl s jeho bratrem, nejstarším.
Posadil se a kochal se pohledem na celou místnost. Bylo to opravdu velice luxusně vybaveno a to se Samuelovi líbilo. Prostor mohl měřit tak 8 x 8 m, tzn. 64 m2. Takový menší byt. Vypadalo to úplně nádherně. Křesla, pohovky a konferenční stolek, knihovna, krb, koutek pro přípravu lektvarů... koutek pro přípravu lektvarů? Nikdy ho nenapadlo, že by jeho bratr byl fanatik do lektvarů... Zajímavé, ale... co on mohl vědět?

Jeho bratr se pohnul na posteli. v příštím okamžiku otevřel oči a pohlédl na něj. Pousmál se na něj a posadil se.
„Nechci tě vyhazovat, ale měl by ses vrátit do tvé ložnice... jen tak pro případ."
„Jasně, já to chápu, víš, že mě ani nenapadlo, že je pondělí? Doufám, že si nikdo nevšimne, že tam nejsem..."
„Tak to doufáme dva. Musím tě seznámit s jedním mým plánem. Kdyby se stalo, že tě někdo odhalí, tak počítej s tím, že tě vezmu okamžitě domů, do bezpečí," nekompromisně oznámil Daniel.
„Do bezpečí? No, nejsem si jistý, jestli je to vhodné pojmenování..."
„Už zase začínáš? Otec bude souhlasit s tím, že se nebude opakovat nic z toho, co se stalo v minulosti. Jsem si tím jistý, proto tě prosím, abys toho nechal, ano?"
„Dobře, jen... nemám z toho pořád dobrý pocit... ale to se snad dá do pořádku..."
„Určitě, jen to chce trochu času... pár dnů, než si přivykneš faktu, že je můj otec i tvůj otec a bude to v pohodě."
„Můj otec je tvůj otec? Tedy... tvůj otec je můj otec? To zní docela zajímavě, nemyslíš?"
„Samozřejmě, že to zní zajímavě. Napadlo tě někdy, že bych mohl říct něco, co není zajímavé?"
„No, nevím... možná by z tebe něco nezajímavého vypadnout mohlo. Ostatně, řeknu ti po dnešní hodině," ušklíbl se Harry.
„Ty... no počkej. Tímto ti právě dávám školní trest do konce školního roku. Za urážku a napadení profesora uprostřed noci zákeřným sražením ze schodů. A máš to. Jsi spokojený?"
„Nesmírně," přikývl Harry a Daniel se chtíc-nechtíc usmál.
„Víš, bude ti to znít asi šíleně, Samueli, ale i-když se známe teprve pár dnů, a opravdu jsem tě poznal až dnes v noci, tak tě mám moc rád. Nemohl bych dopustit, aby se ti něco stalo."
„Díky. Abych pravdu řekl, tak je to jedna z nejhezčích věcí, které mi kdy kdo řekl."
Daniela to zarazilo. Zaraženě se podíval na svého bratra, který se díval oknem ven.
„Samueli, vůbec jsi mi nic neřekl o sobě. O ničem. Ani o tom, jak jsi žil, jak žiješ teď. Vůbec o tobě nic nevím."
„Není nic, co bys musel nutně vědět, Danieli. Můj život nebyl v ničem zajímavý."
„Tomu nevěřím. Žil jsi jako Harry Potter, jak by tvůj život mohl být nezajímavý?"
„Normálně. Nechci o tom mluvit, ano?"
„Tak dobrá, nebudu tě do ničeho nutit," povzdechl si Daniel, ale přesto mu nepřestal vrtat bratrův život a jeho odmítavost sdělit informace hlavou.
Mávl hůlkou a Harry byl oblečený.
„Jak tohle děláš?" užasl Harry.
„Normálně, to víš. To my starší. Jsi ještě dítě, nemusíš to umět," rýpl si Daniel.
„No dovol!"
„A teď vážně, někdy tě to naučím, ale to pouze tehdy, jestli budeš hodný," ušklíbl se starší kouzelník.
„Jak myslíš, jak se chováš ty, tak tak se budu chovat já," ušklíbl se Harry.
„Počkej, ještě něco," zastavil chlapce, který se chystal k odchodu.
„Ano?" Harry se otočil, ale to si ho už jeho bratr přitáhl do objetí.
„Dej pozor, Draco Malfoy se velice brzy dozví, kdo jsi, takže. Opatruj se, prosím, dám pozor, aby se ti něco nestalo, stejně tak Severus. Tímto tě taky žádám, abys ho aspoň respektoval. Velice brzy zjistíš, že je to pozoruhodný a obdivuhodný člověk."
„Dobře, pokusím se. Díky," zašeptal Harry a na chvíli se přitiskl blíž k jeho bratrovi. Ale jen na chvíli a pak se odtáhl a odešel.
Daniel se díval za svým bratrem a uvědomil si, že jeho nejmladší sourozenec je hodně zvláštní.

Harry prošel tiše přes Nebelvírskou společenskou místnost a uvědomil si, že si u bratra nechal neviditelný plášť. Ale co, tak si pro něj přijde později.
Opatrně vstoupil do ložnice a zjistil, že všichni ještě spí. Když se kouknul na hodinky, uvědomil si, že je zvláštní, že všichni spí, když za necelou hodinu začínala škola.
S úsměvem se převlékl do nového hábitu. Zděšeně si uvědomil, že by potřeboval nové. Vždyť je měl malé!!! Doufal, že si toho Malfoy nevšimne, protože by to nemuselo být zrovna příjemné setkání.

V jídelně ani zdaleka nebyl první. Seděla tam už většina profesorů, tři čtvrtina studentů, ale jen čtvrtina nebelvírů. Zamyšleně se posadil ke stolu.
Profesorka McGonagalová rozdávala rozvrhy přítomným.

Harry si jen povzdechnul.

 Den/hod 8:00 - 10:00  10:20 - 11:20  11:30 - 12:30  12:35 - 13:05  13:10 - 15:10  21:30 - 22:45 
 po  formule děj. ČK  přeměň  oběd  OPČM 
 út  lektvary  OPČM  astro - teorie  oběd  -  Astro.
 st  - bylinky  bylinky   oběd lektvary 
 čt  OPČM formule  děj ČK   oběd přeměň 
 pá  věštění přeměň  OPČM  oběd  péče o KT -

(za tu tabulku mě nezabijte :))


„No, to tedy není zrovna moc pozitivní."
Do velké sině se začali trousit konečně i další studenti nebelvíru.
Harry rychle vzal svůj rozvrh a běžel do ložnice, aby si nachystal věci.
Cestou zpět málem srazil Daniela, ale nezastavoval se, protože věděl, že jakékoliv sebemenší zdržení by mohlo způsobit, že by si nestihl zabrat to místo, které chtěl.
Druhá lavice by byla ideální.
„Pane Pottere, stůjte!" ozval se Daniel, ale Harry jen mávl rukou a běžel dále.
„Promluvíme si někdy jindy, teď nemám čas," zavolal v odpověď Harry.
,Co to do něj zase vjelo?´zarazilo Daniela. Takhle se ráno přece nechoval... No co, stejně ho dnes měl učit, takže si s ním promluví po hodině.

Celý den proběhl docela dobře. Na Malfoye natrefil jen jednou a to se kolem nějakým zázrakem mihl Daniel, takže si Malfoy odpustil jízlivé poznámky. Harry sice nechápal proč, ale asi Malfoy starší dával synáčkovi kázání o chování v přítomnosti nejstaršího syna jeho pána.
Čtvrtou hodinu se Harry posadil s Nevillem do první lavice. Ron s Hermionou ho za to odměnili ohromeným pohledem.
Daniel vešel do učebny velice sebejistě a pohledem přejel celou třídu.
Bohužel, tento předmět měli se Zmijozelem. Nebo snad... bohudík za to, že tento předmět učil Daniel, protože zmijozelci si nedovolili dělat, tak říkajíc - bordel.

Daniel na chvíli utkvěl pohledem na Harrym Potterovi, ale nakonec se zaměřil na třídní knihu.
„Takže, já jsem Daniel Raddle a budu vás učit obranu proti černé magii, jak jistě víte. Ocenil bych, kdybyste se mi představili a něco o sobě řekli. Třeba příklad: Jsem Betty Mckinsová a na mém kontě je tisíc galeonů."
Třída se začala smát, i Harrymu trochu cukaly koutky, ale Ron, Hermiona a Neville se tvářili i nadále vážně.
„Začneme po lavicích od konce."
„Já jsem Ronald Wesley a informace o mém kontu vám podávat nebudu," z Ronova proslovu čišel chlad.
„To proto, že žádné nemá," vyprskl smíchy Draco Malfoy a s ním i celá zmijozelská půlka.
„To by stačilo," utnul to Daniel, za což mu byl Harry velice vděčný.
„Pane Weasley, je snad jasné, že jsem to o kontě myslel jako vtip, ale to je jedno. Mohl byste mi tedy říci něco o tom, co vás na tomto předmětu baví a co vám vadí?"
Rona to zarazilo, přesto ještě jednou vstal.
„Tak... baví mě třeba praktická část, ale úkoly mě moc neberou."
Daniel se usmál.
„To se dalo čekat. Děkuji, a teď vy, slečno-"
„Grangerová, pane. Hermiona Grangerová. Na obraně mi nic nevadí. Mám ráda jak teorii, tak praxi."
„Děkuji," kývl Daniel a seznamování pokračovalo dále, až se dostalo na Draca Malfoye.
„Já jsem Draco Malfoy, na obraně mě baví nejvíce to, že můžu to, co se naučím využít v praktickém životě na chodbách hradu. To, co mi nejvíce vadí je to, že tyto hodiny sdílíme s Nebelvírem."
„S tímhle nic neuděláte, Malfoy. A aby bylo jasno, velice dobře víte, že se kouzlit o přestávkách na chodbách nesmí. Pouze v sebeobraně. Pokud se dovím, že používáte kouzla k útoku na ostatní studenty, budete potrestán. Můžeme pokračovat," kývl na Parvati.
Harry se zamyslel. Nevěděl, jestli Daniel udělal dobře. Nebude mít s otcem problémy za to, jak se chová?
„Pane Pottere, byl byste tak laskav a něco mi o sobě řekl?"
„Pardon, zamyslel jsem se. Jmenuji se Harry Potter, jak jistě víte. Obranu mám rád a to celou, i-když ty praktické části jsou docela méně oblíbené než praktické. Aspoň u mě."
„Děkuji, jedeme dále."
...
Tak, máme tu únavnou část za sebou a teď si vás vyzkouším prakticky. Budete bojovat proti sobě a vždy jeden z vás, podle abecedy, půjde ke mně a já si ho prakticky vyzkouším."
Harry ztuhl. Tohle nečekal. On bude bojovat proti vlastnímu bratrovi?
„No tak, musím se vzpamatovat. Pro mě to v tuhle chvíli před ostatními není bratr, ale syn nenáviděného zatraceného vraha mých rodičů," upozornil sám sebe.
Postavili se a lavice s židlemi zmizely.
„Hele, Harry, já vím, že nejsem tak dobrý, jako ty... budeš se mnou cvičit?"
„Jasně, Neville. Nevidím v tom problém. Jen, dostaneš se na řadu dříve než já."
„Asi jsem se špatně vyjádřil, začneme od zadu. Takže, pane Wesley? Mohl byste?"
Ron se se zmučeným povzdechem vydal ke katedře.
„Tak, pane Wesley, začněte."
„A jak byste si to představoval?"
„Ukažte vše, co ve vás je. Zúročte to, co jste se zatím naučil," vysvětlil Daniel.
„Tak jo. Expelliarmus!" Ron zaútočil prvním kouzlem, které mu připadalo docela základní.
„Relavio!" zvolal Daniel. Kouzlo se odrazilo od štítu a svištělo vzduchem nazpět k Ronovi.
„O... Rectus Soma!" modrým štítem, který si Ron vykouzlil před sebou, kouzlo bez problémů proletělo a Ron byl odzbrojen.
„Pane Wesley, zvolil jste si špatný štít. Toto kouzlo odrazí těžší kletby, ale na slabší je neúčinné. Je to paradox, že? Zkuste později jiný."
Souboj pokračoval ještě chvíli, pak ho Daniel ukončil.
„Vedl jste si velice dobře, ale stále je co zlepšovat. Rozhodně bych vám doporučoval více tréninku."
„Děkuji, pane," Ron ohromeně odešel. Čekal, že s ním Raddle vymete podlahu, ale ono nic!
Hermiona na Rona jen kroutila hlavou.
„Rone, měl jsi použít Protego," Harry se musel začít smát, jak to bylo vtipné.
Hermiona se na Harryho jen pousmála a přistoupili k němu s Ronem blíže.
„Víš, Harry, chtěli bychom se ti omluvit za to, jak jsme se chtěli chovat. Nebylo od nás správné, když jsme se od tebe chtěli stranit jen kvůli tomu, že by... však víš. Nikdo nemůže za to, z koho... pochází," omlouval se Ron.
„Není zač, ale nechci abyste měli s rodiči problémy."
„O to se nestarej. Jsi náš kamarád a to nic nezmění."
„Tak... dobře. Díky," upřímně se pousmál Harry. Otočil se na Nevila.
„Tak, Nevile, začneme? Promiň, že jsem tě ignoroval, ale..."
„To je OK, Harry, já jsem se taky díval na první souboj, stejně jako všichni ostatní," pousmál se Nevil.
„Díky, začneš ty, nebo já?"

Uplynulo asi pět minut, když...
„Pane Pottere? Mohl byste?"
Harry s sebou škubl, protože byl tak zabrán do souboje s Nevilem, že si nevšiml, že na něj přišla řada.
„Jistě, pane," Harry kývl na Nevila a odešel za profesorem Raddlem.
„Připravte se, začínám já," profesor se na Harryho pozorně díval.
„Začneme něčím jednodušším. Petrificus Totalus!"
Harry se jen ušklíbl a vykřikl: „Protego!"
Kouzlo se odrazilo od štítu a vyrazilo proti Danielovi.
Ten se jen ušklíbl a kouzlo zlikvidoval.
„Myslel jsem, že zlikvidovat kouzla už dokážete, Pottere."
„Je mi líto, že vás musím zklamat, pane!" vyprskl podrážděně Harry.
„Confuscio!" křikl na oplátku Danielovi. Toto kouzlo mělo vzít Danielovi rovnováhu a srazit ho na zem.
„Abaxio Noso!" zaútočil Daniel na oplátku, jejich kouzla se minuly ve vzduchu.
Do Daniela kouzlo narazilo a to samé se stalo s Harrym. Harryho to kouzlo zvedlo do vzduchu a odhodilo ho to na stěnu, kde se nacházely lavice. Harry do nich narazil páteří a s bolestným výkřikem spadl na podlahu. Setmělo se mu před očima. Taková bolest!

„Sakra," ulevil si Daniel a přeběhl místnost k Harrymu.
„Klid, dýchej. Nic to není," uklidňoval tiše plačícího Harryho, zatímco mu přejížděl rukou po páteři a hledal možná zranění. Nic nenašel, takže bylo pravděpodobné, že se chlapci páteř nepoškodila.
„Zkus pohnout rukama," přikázal tiše Daniel.
Bolestné zatínání pěstí mu bylo odpovědí.
„Výborně, teď nohy," chlapec s bolestným sténáním pohnul špičkami prstů na každé noze. Daniel si úlevně vydechl.
„Dobře, nemáš poškozenou páteř," poznamenal k chlapci.
„Je to jen okamžitá bolest, která za chvíli odezní. Nemyslím si, že by ti pomohlo podání bezbolestného lektvaru. Uvolni se a zkus se položit na záda. Narovnej si páteř. Opatrně, pomalu. Nikam nespěchej," doporučil Daniel.
„Asi tě jednou zabiju. Bude to skvělá pomsta, taková ta růžová, o které se ti zdává."
„Jo, tak takovou znám," pousmál se Daniel smutně.
Harry se pomalu otočil a narovnal se. Z výšky na něj shlížely vyděšené obličeje jeho přátel, ale i potutelně se tvářící zmijozelové.
Harry musel zavřít oči, protože se mu do nich opět hnaly slzy. Taková bolest to byla.
Když se úplně narovnal, tak se mu setmělo před očima.
Z dálky slyšel hlas jeho bratra.
Harrymu se udělalo zle. Jediné, co byl schopen říct, bylo:
„Danieli, mně je špatně," a potom téměř omdlel.
„Zajděte někdo pro ošetřovatelku!" Dva nebelvíři vyrazili (Parvati a Levandule - tudíž dvě nebelvírky) pro pomoc.
„Pane profesore, neměl byste mu dát něco proti bolesti? Musí ho to bolet," Hermiona promluvila hlasem plným úzkosti.
„Nepomohlo by mu to."
„Jak něco takového můžete říct? Harry... vždyť on skoro omdlel!! To nemyslíte vážně, že ne? On potřebuje něco na otupění bolesti, aspoň!!"
„Já jsem tady učitel, proto se předpokládá, že vím, jak se o svého b... bezpozorného studenta dokážu postarat, tak laskavě nech starost o něj na mě!" vyprskl v afektu profesor Raddle.
„COŽE??" vyjekla Hermiona šokovaně.
„Co?" Daniel se na ni nechápavě otočil.
„Bezpozorného? Takové slovo neexistuje!"
„NePoUČuj Mě!" vykřikl na ni.
„Tak pardon," pípla Hermiona vyděšeně.
„Máš se za co omlouvat," vyprskl profesor Raddle.
O Harryho se zatím pokoušely mdloby. Stahovala se kolem něj černá mračna a do toho se mu tak trochu víc točila hlava. O bolesti v zádech ani nemluvě.
„Pozor, ustupte!! Pane profesore! Hned jste ho měl dopravit na ošetřovnu!"
„Nepřišlo mi vhodné s ním hned hýbat. Bolí ho záda. Upadl."
„Upadl? Hodil jste ho na ten stůl!!" ozvala se pohoršeně Hermiona.
„Ona se mýlí. Bylo to v důsledku mé nepozornosti. Není to profesorova vina," šeptal Harry se slzami v očích.
„Není? Harry, ale to-"
„Hermiono, prosím, přestaň."
„Dost, nechte toho všichni, pan Potter potřebuje klid," kouzlem zvedla Harryho a položila ho na vykouzlená nosítka.
„Pane profesore, pokračujte v hodině, ale musíte si být jistý, že se o tom doví ředitelka chlapcovy koleje. Jasné?"
„Jasné, madam," ušklíbl se Raddle.
Jakmile odešli, tak se všechny pohledy upřely na profesora Raddlea.
„Co budeme dělat, pane?"
„Nic, končím hodinu, sbalte se a odejděte."
Všichni si vyměnili zaražené pohledy, ale poslechli a odešli.
Daniel sklouzl po zdi na zem a tam zničeně zíral do dálky.
‚To snad není pravda, je to první den, co ho učím a už ho málem zmrzačím. Snad se mu nic nestane. Jdu za ním‘ rozhodl se Daniel.
Vstal a odešel na ošetřovnu.

Madam Pomfreyová uložila harryho do postele.
„Pane Pottere, odpočiňte si. Chcete nějaký lektvar? Určitě ano, aspoň na ulevení od bolesti, že?"
„Ne, děkuji, madame. Nepotřebuji žádný lektvar. Myslím, že jsem v pořádku."
Madam Pomfreyová zírala na Harryho, jak se silou vůle vyškrábal z postele a postavil se na nohy.
„Pane Pottere, to nepřichází v úvahu! Okamžitě se vraťte zpátky do postele! Okamžitě!"
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Nepotřebuju tady vylehávat, opravdu-"
„Ale já souhlasím s madame, pane Pottere."
Harry se zmateně ohlédl na Daniela.
„Ale-"
„Žádné ale, Pottere, okamžitě si lehni. Nemám v plánu tě mít na svědomí," odvětil temně nebezpečným hlasem.
„Tak dost, profesore! Nebudete děsit studenty, zvlášť ty, kteří nechtějí poslechnout-"
Zaraženě ztuhla, když si Harry lehl do postele.
„Zavoláte profesorku McGonagallovou? Dám na něj pozor," Daniel se snažil nenápadně ošetřovatelku vystrnadit z místnosti.
„Tak dobrá, ale jestli se panu Potterovi něco stane, tak-"
„chápu, madame. Nebojte se, nic se mu nestane. Dohlédnu na něj," ujistil ji.
„Tak dobrá."
Odešla.

„Samueli, jak se cítíš? Neublížil jsem ti moc?"
„Budu v pohodě, nedělej si starosti."
„Nedělej si starosti?" Daniel přistoupil až k bratrově posteli.
„Otec mě zabije, až zjistí, co jsem udělal."
„Kdo říká, že to zjistí?" Harry se i přes svůj „stav" šibalsky ušklíbl.
„Samueli, o otci toho moc nevíš. Zjistí to. Nejspíš přes Luciuse Malfoye. Tím si můžeš být jistý. Malfoy je práskač a už to píše otci. Jestli mi nevěříš... vsadíme se?"
„No, budu ti věřit. Jak to víš?"
„Vím to proto, že na tebe Malfoy donášel už dlouho, víš? Je to starý známý práskač," ušklíbl se Daniel.
„Ahá, tak to vysvětluje například to, jak jsi o mě mohl vědět, že jsem důvěřivý."
„Mimo jiné," Daniel se tajemně usmál.
„Mimo jiné?"
„Nech to být, někdy jindy. Už se blíží McGonagallová, takže..." Daniel se neobtěžoval dokončit větu.
„Chápu," přikývl chápavě Harry.
„co chápeš?"
„Máš strach, to je normální, neboj se, to se spraví," Harry začal Daniela utěšovat, což profesora udivilo.
„Hele, něco bych ti řekl, ale... kdyby to zjistila matka, nebyla by moc nadšená..."
„Co tím myslíš?"
„Nevím, ale jedno, co vím, je to, že se blíží profesorka McGonagallová, takže spi."
„Ale-"
„Žádné ale, Samueli. Spi, nebo budeme mít problémy."
V příštím okamžiku se otevřely dveře a na prahu stála nejen McGonagalová s Pomfreyovou, ale také Albus Brumbál, který se tvářil náramně přísně.
„Pane Raddle, jak mi to chcete vysvětlit? První den a už jste zranil studenta a ... Madam Pomfreyová, laskavě nás nechte o samotě."
„Albusi, chlapec potřebuje klid. Mohl být klidně ochrnutý a-"
„Popy, prosím, nechte nás o samotě."
„Tak dobrá," vzdala to naštvaně ‚Popy‘ a odešla.

Jakmile se za ní zaklaply dveře, tak ředitel pokračoval.
„Pane Raddle, máte okamžitou výpověď. Hodinovou," řekl nekompromisně Brumbál. Následně se otočil na Harryho.
„Harry, jsi v pořádku? Neublížil ti moc?"
„Pane řediteli, já... měl byste vědět, že jsem-"
„Pane Pottere," řekl varovně profesor Raddle.
„A dost! Co tady ještě děláte? Nebudete zastrašovat mé studenty," prskl naštvaně Brumbál na nebohého Daniela.
„Pane profesore, profesor Raddle mě nijak nezastrašuje. Možná si to myslíte, ale není to tak. Skončil jsem zde vlastní vinou. Při normálním souboji, jaký s profesorem absolvovala většina třídy, jsem nedával pozor. Profesor za to nemůže," Harry se díval Brumbálovi zpříma do očí.
„Harry, nechápu, proč profesora bráníš. I-kdyby to byla tvá chyba, tak bylo jeho povinností, aby zajistil bezpečnost studentů v hodinách. Také měl předpovídat, že by se mohlo něco takového stát."
„Nikdo z profesorů nic takového nikdy neudělal. Vždy, i-když jsme měli profesora Lupina, bylo ve třídě něco nebezpečného. I loni."
„Harry, je to mé rozhodnutí. Nechápu, proč se Raddlea tak zastáváš. Zapomněl's snad, kdo je jeho otec?"
„Nezapomněl, ale také jsem nezapomněl na něco jiného. Nesuďte dítě podle jeho rodičů. Ony nemohou za to, kdo jsou jejich rodiče. Co kdyby se zjistilo, že můj otec je Voldemort? Co byste se mnou udělal?"
„Harry, něco takového radši ani nemyslet. Co bych udělal? I-kdyby mi to rvalo srdce, musel bych tě předat ministerstvu kouzel nebo Fénixovu řádu. Dělám si legraci, jsi jen dítě, nic by se nestalo, samozřejmě."
Harry se na Brumbála jemně vyděšeně díval.
„Měl by sis odpočinout. Jsi jistě unavené a doposud v šoku."
„Pane profesore, prosím. Jsem si jistý, že byste mohl udělat výjimku. Můžu s vámi mluvit o samotě, prosím?"
Brumbál se zamračil, ale přikývl.
Jakmile byli všichni pryč, tak ředitel přistoupil blíž k Harryho posteli.
„Pane profesore, asi si myslíte, že je zvláštní, že se toho zmetka zastávám, ale... Hodně jsem přemýšlel. Nebylo by lepší na něj dohlížet? Když bude tady, aspoň ho budete mít na očích... moc dobře víte, že nejsem potter, takže na mě už nezáleží. Vlastně ani nevíte, kdo jsou mí rodiče, takže. Co-co kdyby se stalo, že by mí rodiče byli... z-z temné strany? Co by se pak dělo? Já," Harry falšovaně vzlykl, ale Brumbál mu na to skočil.
„Já nechci... nechtěl bych... na temné straně, to nikdy!"
„Harry, to bude v pořádku. Vůbec není pravda, že když nejsi Potter, tak na tobě nezáleží. Tvé jméno není vůbec důležité, hlavní je tvůj charakter. A jsem pevně rozhodnut, že Raddlea propustím. Rozhodl jsem se a nikdo a nic mé rozhodnutí nezmění."
„Dobře, pane," šeptl Harry lehl si.
Brumbál jen přikývl, přistoupil k chlapci a přikryl ho peřinou.
„Vyspi se dobře, Harry. Odpočiň si, ano? Dobrou noc," Brumbál odešel.
Harry, ačkoliv nechtěl, tak pomalu usnul.

Brumbál vešel před ošetřovnu.
„Pane Raddle, vyjádřil jsem se nějak nejasně, když jsem řekl, že máte hodinovou výpověď?"
„Ale-"
„Nenapadlo mě, že jste nechápavý. Možná je to nějaká dědičná vada."
„Už toho mám dost! Nejsem žádný váš poskok, abyste mě mohl urážet! Hledejte si jiného učitele!"
„Nebojte se, někdo se najde," ušklíbl se jemně Brumbál.
„To určitě," ušklíbl se Daniel a odešel.
I-přes to, že byl naštvaný, byl si jistý, že otec bude ještě mnohem horší, než Brumbál. Určitě ho za to, co se stalo Samuelovi, stáhne z kůže.

Brumbál si to náhle rozmyslel. Harry měl v něčem pravdu. Ten chlap může být ještě nebezpečný.
„Pane Raddle!" Brumbálův hlas se nesl chodbou.
„Ano?" Daniel se naštvaně otočil.
„Rozhodl jsem se vzít mé rozhodnutí zpět a dát vám ještě jednu šanci. Pokud se ale studentům ještě něco stane, tak budete mít výpověď, ani se nenadějete!"
„Hm... rozmyslím si to, a dám vám vědět. Ještě dnes večer. Nashledanou, možná sbohem."
Brumbál tam ohromeně stál. ON odešel!!

Teď je to na tobě, Lyliann :D


Podobné články:
11. kapitola k Dedičovi Zla
13. kapitola od Lyliann
14. kapitola k Dědici zla
15. kapitola od Lyliann
17. kapitola od Lyl
18. kapitola - Příčná ulice
19. kapitola od Lylianny
2. kapitola od Blackes
21. kapitola - dohoda
28. kapitola Komplikace
3. kapitola - hrozné zistenie a následujúce události
34. kapitola - Název není znám :)
4. kapitola - rodinný rozhovor
40. kapitola - konec ochutnávky a konec 40. kapitoly :)
40. kapitola - ochutnávka
60. kapitola - Alexův životní omyl
66. kapitola - celá
68. kapitola celá
7. kapitola ke kčv
7. kapitola - Nočný rozhovor
9. kapitola od Lyliann





Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: