Doporučujeme: Italo.cz | Stahovač videí z YouTube | Měření rychlosti internetu | Zkus to jinak - logicky | TV program | Snadné sdílení souborů | Služby pro Váš web

Cissyn blog — Fantazie nevede k šílenství

10. kapitola

Datum: 11. 5. 2007 18.06 | Autor: Cissy | 4932× | Kategorie: Dědic zla | Komentáře: 30
 

‚Simone Raddleyová? Sakra... ale... ne, nebudu se tam dívat. Prostě ne,‘ říkal si v duchu Harry.

Snape teď chodil po třídě jako nějaká vzteklá fúrie. To Harryho zarazilo. Proč vlastně usnul? Možná... dal mu přece nějaké lektvary, takže by sám mohl vědět, že to mohlo zapůsobit tak, že jsem usnul... ale... proč by se tedy teď choval tak... tak divně?

Harry rychle přeletěl očima tabuli s lektvarem a začal jej připravovat. Věděl, že na přípravu má ještě dostatek času, proto nemusí nějak moc přehnaně spěchat.

Velice ho překvapilo, že si Snape opět sedl. Tohle přece nebylo jeho klasické chování, nebo snad ano? A i kdyby se změnil, nebude to přece řešit teď.

Zbývající hodina a půl uplynula opravdu rychle. Harryho docela překvapilo, že jeho lektvar měl stejnou barvu, jako Hermionin.

Dokonce měl i stejnou viskozitu, jako Hermionin. Celkově vypadal, jako Hermionin! To ale znamenalo, že... že ho měl dobře!!! Harry ohromeně zíral na ten lektvar. Vždyť to byl první lektvar, který se mu opravdu povedl!

Jen stěží se ovládal, a nezavýskl si. Rozhodně měl tedy co oslavovat.

Hermiona se spokojeně rozhlížela. Nakoukla nejprve do Ronova kotlíku a následně do toho Harryho kotlíku.

Usmála se na Harryho a zašeptala:

„Máš to dobře, blahopřeju."

„Díky, Herm, taky jsem rád. Musíme to oslavit," Harry měl očividně upřímnou radost.

„Pane Pottere, pokud chcete něco říci, tak nahlas. Nás to taky zajímá."

Harry zmateně vzhlédl. Snape se na něj díval s pozvednutým obočím, v očích výzva.

„Nic jsem říct nechtěl, pane profesore."

„To je zvláštní. Vaše... ústa si evidentně myslí něco jiného, nemám pravdu?"

Harry byl tak trochu ztuhlý. Tohle nečekal. Nejhorší bylo to, že nevěděl, jak z této opravdu prekérní situace ven. Snape ho drtil všemi možnými způsoby, aby byl nakonec vhodnou přísadou do lektvaru.

„Omlouvám se, pane. Nebude se to opakovat," Harry se znovu zaměřil na svůj hotový lektvar a propaloval ho pohledem.

Harry nebyl naštvaný, to ne. Spíš byl docela zaražený. Co to do Snapea vjelo? Dnes ho neurážel, nic... spíš to znělo, jako kdyby ho docela zklamal. Jako by byl spíš naštvaný, než rozčílený... Nikdy si neuvědomil, jaký je rozdíl v tom, když je někdo naštvaný a nebo rozčílený.

Ani si nevšiml, že se Snape přesunul za něj.

„Tak tím jsem si jistý, Samueli," zašeptal mu do ucha.

Harry ztuhl. Snape by tohle přece nikdy neudělal. A co bylo nejzajímavější, nikdo si nevšiml, že Snape Harrymu něco řekl.

„Jak vidím, pane Pottere, tak se vám povedl lektvar... to je velice zajímavé. Přišel jste pozdě, ale lektvar se vám povedl? Doufám ovšem, že když příště přijdete v čas, tak se vám povede i lektvar."

„Budu se snažit, pane," zašeptal Harry.

„Tak tím jsem si opět jistý, můj synu," opět mu zašeptal přímo do ucha.

V tu chvíli Harry pochopil. Vždyť to je jeho otec! Je převlečený za Snapea! Tedy... převlečený je trochu silné slovo.

„S tím počítám," řekl nakonec nahlas Snape a postoupil za Rona, kterému vynadal do tupců, neboť se mu lektvar opět nepovedl.

Hermionin lektvar radši nekomentoval, protože by ji musel pochválit. A to si Snape přece nemohl dovolit.

 

Voldemort byl docela naštvaný na svého syna. Tohle opravdu nečekal. Ale na druhou stranu, už věděl, že jeho syn si nepotrpí na dochvilnost. Jak by mu měl dát vědět, že není Snape?

‚to snad není pravda! On se tady ještě vesele baví!‘ Voldemort šokovaně sledoval svého syna, jak debatuje s tou holkou... pravděpodobně s Grangerovou.

‚jako by mu nestačilo, že přišel pozdě. On se tady bude ještě vykecávat. No počkej, ty se budeš divit, až zjistíš, koho evidentně nevědomky provokuješ,‘ pousmál se tak trochu nebezpečně a vyrazil k Samuelově lavici.

Samuel se zlekl, když k němu přistoupil. Byl překvapený a měl k tomu důvod.

 

Simone jen tiše žasla. Jak mohl přijít pozdě? Nejspíš nebyl informován o tom, že je to otec... On to fakt neví!

Byla moc ráda, když jí otec ze začátku hodiny udělil ty body za dobrý lektvar. Lektvary... to bylo vždy její! A otec to věděl. Simone si byla vědoma, že by otce zklamala, kdyby zkazila lektvar.

Docela ji pobavilo, když na ni Draco Malfoy zíral s otevřenou pusou. Už se spolu jednou viděli. Moc v lásce ho neměla. Takový frajírek. A otec ji v jejím názoru docela podporoval.

Bradavice byly opravdu hezké. Neměla zatím možnost prohlédnout si hrad, takže doufala, že prohlídka proběhne co nejdříve.

 

Hodina končila a Harry už se nekonečně těšil, až odejde.

Zazvonilo a Harry i jeho přátelé si začali balit věci. Vzorky už měli odevzdané. Harry měl docela zvláštní pocit, když předával svůj výsledek Snapeovi/otci.

Pousmál se na své přátele.

„Teda, asi umřu hlady, než bude oběd," Hermiona se na Harryho dívala.

„Pomfreyová ti nedala snídani?" Ron se na Harryho zaraženě díval.

„Pomfreyová tam není. Snape mě propustil už včera večer, ale ještě mě nadopoval nějakými lektvary, takže jsem usnul. Ráno jsem se vzbudil pár minut před tím, než jste tam přišli," Harry se zamyšleně díval na tabuli, kde byl pořád ještě návod na přípravu lektvaru.

„Mě by spíš zajímalo, koho budeme mít na OPČM. Podle toho, co jsem slyšel, tak se Raddle rozhodl odejít. Asi kvůli tvým zeleným očím, Harry," Dean se zapojil do konverzace a s ostatními nebelvírskými se svému vtipu zasmál.

Harry se taky pousmál.

„Možná, ale na to se budeš muset zeptat jeho,až ho potkáš."

„Hm... radši ne. Přece jenom nechci skončit naražený na zdi nebo něco takového... Ale možná Raddleyová by to mohla vědět, co?"

Simone, která právě procházela kolem nich se na ně zaraženě podívala.

„Cože?"

„Neposlouchala jsi? Bavili jsme se o tvém bratříčkovi... o Danielovi Raddlymu. Nebo snad budeš tvrdit, že to není tvůj bratr?"

„Daniel je můj bratr, ale pravděpodobně se nemá v plánu vrátit," odvětila a evidentně se chystala odejít.

„My jsme ještě neskončili. Proč jsi tady? Ne, že by mi vadilo, že taková kočka, jako ty, dorazila do Bradavic. Měla jsi k tomu nějaký důvod, ne? Žeby šikana?"

„Ne, je to osobní. Jestli ti to stačí, tak já musím jít. Naneštěstí máme další společnou hodinu-"

„A nechtěla by jsi sedět se mnou?" ozval se opět Dean. Byl neodbytný.

„Ne, abys věděl, tak bude sedět se mnou, že?" Harry zasáhl. Vůbec se mu nelíbilo, jak Dean útočí na jeho ... na Simone. Proto se na ni otočil s výzvou v očích.

„Ano, radši s tebou, než s ním. Jdeme?" tentokrát se Simone podívala vyzývavě na něj.

„Jasně," přistoupil k Simone, nabídl jí rámě a vyrazili ven ze dveří sledováni ohromenými pohledy jejich spolužáků a hlavně usměvavým pohledem jejich otce.

 

Když vyšli ven ze dveří, Harry očekával, že se ho Simone pustí. Ale nestalo se tak. Mlčeli. Šli do sebe zavěšení celou cestu až před učebnu obrany.

Tam se ho Simone pustila a podívala se na něj.

„Díky. To jsou všichni tví spolužáci tak otravní?"

„No, já je otravné neznám. Snad jednoho a to je vášnivý fotograf... můj fanoušek," při slově fanoušek se ušklíbl. Nesnášel příliš vekou pozornost a Colin byl ten případ.

„Ale tentokrát opravdu byl otravný. Vůbec takového Deana neznám."

„Hrdličky jsou tady, co? Můžeš nám vysvětlit tvůj další krok, Pottere? Chceš se snad přidat k jejímu otci tím, že sbalíš jeho dceru?"

Harry se otočil a pohlédl do očí Dracu Malfoyovi.

„Máš nějaký otevřený problém? Jestli ano, tak tě asi zklamu, Malfoy. Řeknu ti to takhle, jdi si na píseček třeba k Pansy, ano? Ta se k tobě loni tulila naprosto nadšeně, takže... víš, kde máš jít, že?"

Draco Malfoy ztuhle zíral na Harryho. Tohle si chlapeček dovolovat nebude.

„Pottere, Pán zla tě nikdy nepřijme! Ani za zetě, ani za smrtijeda!" zasyčel Malfoy.

„Nemíním být ani zeť, ani smrtijed! Já mám rád osobnější vztahy, chápeš?"

„Ahá, takže ty chceš být asi... jeho milenec?"

V příštím okamžiku se Harry ohnal a Malfoy ležel na zemi a tiskl si ruku k oku.

„Pottere! Co to má být? Co si to dovoluješ?"

„Pane Malfoy? Máte školní trest!" všichni studenti se ohromeně otočili a zjistili, že tam stojí Severus Snape a doslova rozzuřeně zírá na Draca Malfoye.

„Dnes v sedm hodin!" Snape se otočil a chystal se odejít.

„Ale pane, vždyť... dnes mám trest já!"

„Správně, takže, Malfoy, váš trest se přesouvá na zítřek!" Snape se otočil a odcházel.

Harrymu se ulevilo. Přece jen, nechtěl trest společně s Malfoyem.

„Jen abych nezapomněl, tak hodna obrany vám odpadá. Zatím se nenašel vhodný profesor."

„Skvělé, tak to si zajdu do kuchyně," nadchl se Harry.

„Pane Pottere, slečno Raddleyová, pojďte laskavě se mnou."

Snape ale velice rychle jeho radost zchladil.

Harry si vyměnil ohromený pohled s Ronem a Hermionou, ale následně vyrazil za Simone.

 

S/V otevřel dveře a vstoupil. Počkal, než Simone s Harrym prošli, pak zavřel dveře, které následně kouzlem zabezpečil proti odposlechu.

„Takže, to bylo vynikající divadélko," ušklíbl se.

„Posaďte se," vyzval obě své děti.

Harry si sedl do jednoho křesla a Simone do druhého. Harry se rázem začal cítit trochu nepříjemně. Vůbec si nebyl jistý, jak se má chovat.

„My víme," usmála se Simone, která si byla evidentně stoprocentně vědoma toho, co si může dovolit.

A to on nevěděl. V tom byl právě ten problém. Vůbec nevěděl, co si může dovolit a už vůbec nevěděl, co může očekávat. Rozhodně nechtěl vkládat do vztahu s jeho otcem příliš kladných idejí, protože se moc bál, že by mohl odcházet se slzami v očích.

„Abych pravdu řekl, moc se mi to líbilo. Kdybyste viděli, jak se ti nebelvíři i zmijozelové tvářili, když jste se téměř chytili za ruce a odešli."

Jejich otec byl evidentně nadšený.

„Ale ten Malfoy, je mi z něj zle, kdyby mu přes držku nedal Samuel, udělala bych to asi já," Simone byla opravdu rozladěná.

„Prostě řeknu Malfoyovi staršímu, aby si vychovával synáčka dobře a aby ho naučil poslušnosti. Mladý Malfoy by měl vědět, kde je jeho místo."

Harry se podíval po pracovně jeho otce a hned mu bylo jasné, že se tady nic nesmí změnit. Někdo by totiž mohl pojmout podezření.

„Jak se ti tady líbí?"

Ta otázka měla být tak neutrální, jak měla být. Samuel se ovšem odpovědi nechopil, protože došel k názoru, že otázka je určena Simone. Stejně jako celá tahle konverzace.

„No, ten hrad je fakt dobrý. Moc se mi líbí. Je to daleko větší škola, než má předešlá. Proto se to muselo podepsat na monumentalitě hradu. Kdyby Bradavice nebyly založeny už dávno, tak bych tipla, že hrad postavili v období renesance. Monumentalita, vnější opěrný systém, věžičky... prostě čistě renesanční styl. Ještě jsem neměla příležitost si to tady projít, což je škoda. Provedeš mě?" otočila se na Harryho, který byl vyrušen při počítání letokruhů na Snapeově stole.

„Někdy, možná... Jen tak pro informaci, studenti by měli mít povolení od rodičů nebo zákonných zástupců k návštěvě Prasinek. Je to čistě kouzelnická vesnice, což asi víš. Říkám ti to, protože první volná sobota určená pro výlet do vesničky je už tato. Teď, když mě omluvíte, jdu do kuchyně. Mám hlad."

S tímhle se Harry postavil. Kouzlem, které dřív neznal, zrušil ochranu dveří, a odešel.

Voldemort ohromeně zíral za jeho synem.

„Co to mělo znamenat? Proč utekl?"

„Netuším," poznamenala Simone, která se za svým bratrem taky zamyšleně dívala.

„Asi s ním bude trochu těžší komunikace, než jsem si myslel."

„Možná mu vadí to, že vypadáš jako Snape. Nebo... nedokáže přenést přes srdce to, jak jste se k sobě chovali dříve. Asi si nezvykl," Voldemort ale jen zavrtěl hlavou.

„Četl jsem Danielův dopis. Simone, podle Daniela je Samuel absolutně v pohodě a je rád, že má rodinu. I-když to znamená, že mě."

„Tati, Samuel nejspíš potřebuje jen trochu času. Bude to v pořádku," Simone se na Voldemorta dívala, který jen přikývl.

 

Harry vyšel před dveře a opřel se o stěnu. Po tváři mu stekla slza. Tohle nečekal. Čekal cokoliv, ale tohle ne. Připadalo mu to jako naprostá ignorace jeho přítomnosti! Proč tam vlastně měl být? Nebyl tam potřebný. A to, aby počítal letokruhy... tak to mohl dělat i v kuchyni, popř. v společenské místnosti!

Rychle vyšel před hrad a zamířil k jezeru. Ještě, že bylo takové teplo... Nemusel se ještě oblékat do teplého kabátu. Ne, že by nějaký měl.

Povzdechl si.

Seděl a zíral na jezero. Vítr mu cuchal vlasy.

„Hm... musím si najít v sobotu taky čas k nákupu oblečení... sakra! Proč mě Brumbál nevzal od Dursleyových? Proč mě tam nechával? Kdyby mě vzal pryč... mohl jsem mít všechno už nakoupené! To není..." Harry se zarazil.

Tenhle nával sebelítosti se mu vůbec nelíbil.

Proč prostě nemohl žít klidný život? Třeba i s Jamesem a Lily Potterovými? Chce toho tak moc, když chce být prostě šťastný?
Okamžitě zamítl možnost, že by šel za otcem s tím, aby mu dal peníze na oblečení. Peníze měl, nepotřeboval ještě žebrat. Neměl k tomu důvod.

Dursleyovi mu přece taky nekupovali oblečení, tak nechápal, proč by o něco měl žádat jeho otce.

Seděl tam docela dlouho a oddával se chmurným myšlenkám. Jeho poslední, než vstal a odešel na teorii astronomie, kterou měl až v severním křídle.

S přáteli se moc nebavil, i-když vyzvídali, co po něm Snape chtěl.

„Nic, jen mi upřesnil, co všechno si mám na trest vzít. Prý brk a pergameny... asi budu něco opisovat," Harry se zamyšleně podíval z okna. Co bude vlastně dělat?

„Harry, nechtěl jsem ti kazit radost z školního trestu se Snapem, ale... dnes je v šest hodin schůze družstva... budete si domlouvat tréninky a taky určovat kapitána družstva. Nesmíš tam chybět. To ti vzkazuje Fred. Taky si budete domlouvat den, kdy se bude konat nábor do družstva..."

Harry si jen povzdechl. Celé se to nějak komplikovalo. Rozhodně nemohl stihnout obojí. Nebyla jiná možnost. Musel zajít za otcem a požádat ho o odklad trestu.

„Zkusím s tím něco udělat..."

„Dobře," Ron se jen pousmál. Hermiona měla zase zaražený nos v nějaké knize, takže nevnímala okolní svět.

 

Hodina byla opět přetrpěna a Ron s Herm se hnali na oběd.

„Harry, pospěš!"

„Já... nejdu na oběd, před hodinou jsem byl v kuchyni. Musím zajít za Snapem, a zeptat se ho..."

„Na co se mě chcete zeptat, Pottere?" ozval se ledový hlas.

Harry se překvapeně otočil.

„Pane profesore? Já... chtěl jsem Vás požádat, jestli byste mi nemohl... eh... odložit školní trest třeba o půl hodiny později? Máme totiž schůzi družstva..."

„Pane Pottere, vůbec mě nezajímá váš kulturní život, vaše mimoškolní aktivity už vůbec ne. Váš trest je stanoven na sedm hodin a hotovo!" s tímhle se Snape otočil a odešel.

Harry vnímal, jak se mu ženou do očí slzy. Moc ho otcova slova zabolela.

„Harry, je mi to líto, ale... jdeme na ten oběd?" Ron toužebně zíral do velké síně.

„Běžte beze mě, jak jsem říkal... už jsem po jídle. Nemám hlad."

Harry se otočil a klidným a vyrovnaným krokem odcházel směrem k nebelvírské věži.

V ložnici se zhroutil na postel. Měl toho dost! Proč on?

„...nezajímá váš kulturní život, vaše mimoškolní aktivity už vůbec ne. Váš trest je..."

Harrymu se klížily oči. Byl z toho dne úplně vyčerpaný. Hlavně psychicky. Proč ho jeho otec tak deptal? I-když pravděpodobně nevědomky?

Když tak teď přemýšlel, tak stejně s otcem moc dlouho školní trest mít nebude... vždyť má astronomii.

Jak hrozně mu chyběl Daniel, povzdechl si Harry. Bylo to šílené. Vždyť se s bratrem znal chvíli, ale... rozuměli si. Daniel byl jednoduše skvělý bratr.

‚Musí se vrátit! Takhle to nejde...‘

Harry vstal a vytáhl si z školní tašky brk, kalamář a pergamen.

Sešel do společenské místnosti a posadil se na jejich oblíbená místa - před krb.

Rozprostřel si věci po stole a zamyšleně se rozhlédl po místnosti.

 

Drahý Danieli,

Nechápu, proč jsi odešel. Je mi líto, že tady nejsi... chtěl bych, aby ses vrátil zpátky. Bude se ti to zdát asi divné a hloupé, ale... já - myslím si, že to s tebou je všechno jednodušší. Nedokážu to přesně vysvětlit, ale takový mám pocit, když jsi tady. Mohl by ses vrátit? Moc bych si to přál, jsi skvělý bratr.

Asi si říkáš - vždyť je tam otec, tak proč tam mám být i já? Na tuhle otázku ti můžu odpovědět. S otcem jsme možná začali nějak špatně, nevím. Nebo možná nemůžeme překonat věci minulé tak jednoduše, jak jsem si nejprve myslel.

Simone se tady nejspíše líbí. Moc jsem se s ní nebavil, jen se stala tak trochu humornější scénka. Mí spolužáci i spolužáci Simone jen zírali. Víc ti asi vysvětlí otec nebo Simone.

Asi budu končit, zdá se mi, že se pořád opakuju.

Vrátíš se tedy? Byl bych opravdu moc rád, jak už jsem naspal několikrát.

PS: odepiš co nejdříve, prosím

                                                  Tvůj Samuel

Harry se pousmál. Ten dopis byl docela zmatený. Možná se vrátí? A možná taky ne. Fakt je ten, že teď bude muset jen čekat.

 

Harry se cestou do sovince stavil na záchodech Ufňukané Uršuly, kde si opláchl tvář a pohlédl do zrcadla, kde uviděl obraz stranově převrácený, neskutečný - tzn. zdánlivý, protože obraz předmětu - tedy jeho obraz - vznikal až za plochou zrcadla (viz. optika - fyzika pro gymnázia 2. ročník :) na jeho mokrou tvář.

 

Chvíli si povídal s Uršulou a následně šel konečně poslat ten dopis.

V sovinci bylo jako vždy přítmí. Vůně slámy a trusu byla pro tuto ojedinělou hradní místnost charakteristická.

Hedvika k Harrymu hned přišla. Za pamlsek odměnila Harryho jedním z jejích vřelých pohledů a za odměnu číslo dvě dovolila Harrymu, aby jí zavázal dopis na packu.

„Leť, Hedviko, rychle," zašeptal Harry a pohladil sovu po peří.

O chvíli později už sledoval, jak jeho sova mizí v dálce.

 

Harry se do sedmi hodin jen tak flákal. Neměl důvod někam spěchat. Navíc, cítil se podivně vyšťavený. Nakonec stanul před kabinetem lektvarů. Kupodivu tu byl přesně.

Zaklepal a čekal na vyzvání.

„Dále!"

Harry vstoupil a hned uviděl jeho otce, jak sedí za stolem a něco píše.

„Pojď dál a posaď se. Jen to dopíšu," Voldemort ani nevzhlédl a pokračoval v psaní.

Harry se tiše posadil a opět se rozhlížel po místnosti.

Voldemort dopsal dopis a pohlédl na nástěnné hodiny. Sedm hodin a pět minut... za chvíli lektvar přestane působit. Možná by bylo lepší, kdyby šel do koupelny... Samuel nemusí vidět všechno.

„Musím si ještě něco zařídit. Počkej ještě chvíli," Voldemort se otočil a odešel.

 

Harry šokovaně zíral na dveře, za kterými zmizel jeho otec. Co to má znamenat? Proč ho ignoruje? Harry vstal plně rozhodnut prozkoumat kabinet.

Zatočila se mu hlava a setmělo se mu před očima. Vůbec to nečekal, proto upadl. Snažil se vyškrábat na nohy, ale pocítil příliv slabosti.

Několik minut si připadal jako ochromený. Možná to bylo tím, že celý den nejedl... ani mu to tak nepřipadalo, ale hladovění si vybralo daň.

Jen z dálky k němu doléhaly zvuky z okolního světa...

Jediné, co slyšel zřetelně, bylo:

„Samueli!"

 


Podobné články:
11. kapitola k Dedičovi Zla
13. kapitola od Lyliann
14. kapitola k Dědici zla
15. kapitola od Lyliann
17. kapitola od Lyl
18. kapitola - Příčná ulice
19. kapitola od Lylianny
2. kapitola od Blackes
21. kapitola - dohoda
28. kapitola Komplikace
3. kapitola - hrozné zistenie a následujúce události
34. kapitola - Název není znám :)
4. kapitola - rodinný rozhovor
40. kapitola - konec ochutnávky a konec 40. kapitoly :)
40. kapitola - ochutnávka
60. kapitola - Alexův životní omyl
66. kapitola - celá
68. kapitola celá
7. kapitola ke kčv
7. kapitola - Nočný rozhovor
8. kapitola od Cissy
9. kapitola od Lyliann





Komentáře:

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: